Tento týden si (z důvodů, které popisovat nebudu) častěji než jindy na sklonku dne skládám střípky a hledám okamžik, kvůli kterýmu stálo za to ten den prožít. Vždycky ho najdu. Asi proto, že ho najít chci.
Tak třeba jsem si třikrát v týdnu vyšetřila půlhodinu navíc, abych mohla jít pro Mladší pěšky. Když vám pod nohama šustí hromady listí a slunce se prodírá korunami stromů, je to fajn. Pseudoles šumí jen větrem, co posílá k zemi další barevnou podestýlku. Nikde nikdo. Skoro slyšíte vlastní myšlenky. A tak si říkám, že kvůli tomu stojí za to vynechat oběd. Kvůli tomu stojí za to ten den prožít.
Pak přijde den, kdy nestihnete ani oběd ani nevyšetříte půlhodinu navíc, jen v poklusu přežíváte a přehodnocujete priority věcí, který se udělat musí a který počkají. A máte pocit, že i kdybyste se rozkrájeli, nikdo vás nevidí. Když na sklonku takovýho dne hledáte nějakej dobrej střípek, chce se vám možná zlostí brečet, protože všechno bylo na prd a někdo, kdo vám měl říct díky, vás před okamžikem sprdnul na dvě doby jak malýho haranta. Jo. I takový dny jsou. A to já si jdu napustit vanu, načurdím do ní tolik pěny, že v ní pak ležím jako pod naducanou peřinou a snažím si vsugerovat, že ta dobrá chvíle je právě teď a kvůli ní stálo za to ten den prožít.
A o tom to asi je. Někdy musíme těm okamžikům vyjít vstříc. V každým dni by si měl člověk najít něco, kvůli čemu stálo za to ho prožít.
Mno… Někdy nepomůže ani ta vana. Pak je dobrý pořídit si děti. Aspoň dvě. Jako já. Ve čtvrtek, když byl den totálně na houby a všechno možný k tomu, za mnou přišla Starší a snažila se mě přesvědčit o nevyhnutelnosti koupě leguána, chameleona nebo jiné podobné potvory. Během přesvědčování použila všechny své mimické svaly i končetiny, neboť se mi snažila NÁZORNĚ předvést, jak jsou ta zvířátka roztomilá. Když jsem potlačila své nutkání vrhnout se k internetu, abych si tam našla nějaké informace o duševních poruchách dospívajících, z plna hrdla jsem se prvorozené vysmála, což mi zvedlo náladu. Starší řekla, že v tom případě si koupí králíčka, protože viděla jednoho extra nádhernýho. To mě pobavilo ještě více. Mladší řekla, že když ona nemůže mít svoje zvířátko, nemůže ho mít ani Starší. Pak se začaly hádat a pošťuchovat. Nechtěla jsem si nechat kazit náladu, tudíž jsem odešla do koupelny, abych radostně vyndala prádlo z pračky. Po chvíli kolem přeběhla Mladší. Na hlavě měla cyklistickou helmu a v ruce mop. „Co nacvičuješ?“ zajímalo mě. Beze slova namířila mop na sestru. Pak zařvala: „Je nebezpečná! Já tu s ní bez ochrany nebudu!“
Starší vyprskla smíchy. Mladší vyprskla smíchy. Kombinace jejich dvou smíchu zaplnila zvonivou ozvěnou celou předsíň. A Starší řekla: „Mami, já se vůbec nedivím, žes o nás tolik psala. My jsme prostě super!“ Mladší si smířlivě sundala helmu, odložila mop a ve svorné sesterské soudržnosti odešly obě k počítači, kde se řehtaly nad videem všelikých plazů. Nabrala jsem do ruky dva kolíčky a než jsem pověsila první tričko, řekla jsem si, že to byla přesně ta chvíle, kvůli které jsem ten den MĚLA prožít.
Hodně dobrých okamžiků!
Vaše teta Fily
Add Comment