Gesta

Ženy milují gesta. Alespoň většina žen. Pořád si říkám, oč jednodušší život by muži měli, kdyby tohle pravidlo akceptovali (a oč jednodušší život by měly ženy, kdyby gesta nemilovaly).

Poměrně často o rozdílu mužských a ženských světů diskutujeme se Starší, která vstupuje do dospělého světa se sladkými dívčími iluzemi a v jejích představách existují mužní rebelové, kteří jsou schopni rozprávět celou noc o dekadentní poezii, vytušit skryté chmury milované a udělat zázrak, aby jich nebylo. Muži, co píšou láskyplné esemesky a nemají na práci nic důležitějšího, než si vkládat do mozku každičké slůvko, ba každičkou narážku, kterou drahá vypustí ze svých jistě nejkrásnějších úst na světě, aby ji za měsíc, za rok, za padesát let dokázali nejen odcitovat, ale i nějakým roztomilým způsobem zužitkovat.

Jsem hnusná matka. Mám pocit, že dcery musí být na realitu mužského světa připraveny. Když prvorozená dojatě utírá slzy do polštáře (většinou mého!) a roztřeseným hlasem komentuje hrdinu filmu („On je tak dobrééééj!!!“) nesoucího dívce svých snů na rande svazek mrkve i s natí, neboť se tato někdy zmínila, že nemá ráda květiny, zatlačím svoji slzu dojetí, neboť má práce je říct: „Uklidni se, tohle kluci normálně nedělají! To je jenom ve filmu!“ „Seš hrozná,“ oznámí mi holčička a umanutě dodá: „Dělají!“

Televize je v tomhle vážně zákeřná. Tuhle, když se Lorelai Gilmorová (pánové prominou, holky budou vědět) nechala před snoubencem slyšet, že si k žádosti o ruku představuje dostat tisíc žlutých kopretin, stačil jeden střih, aby už stála v hale hotelu zaplavená žlutým kopretinovým lesem. „Jak žádal taťka o ruku tebe?“ otázala se Mladší s nadějí v hlase a její malé srdce toužící po romantickém příběhu, jež by se eventuelně se slzou v oku mohl vyprávět a předávat z generace na generaci… tak tohle její malé srdce bylo realitou neskutečně zklamáno, čehož by nebylo, kdybychom čuměly třeba na přírodopisné dokumenty, kde každou chvíli někdo někoho sežere.

Takže holkám pořád říkám, že pohádky jsou pohádky a život je život a musí se smířit s tím, že kluci přemýšlí i jednají jinak, než by si vysnily, což ale neznamená, že by byli schopni milovat méně než holky. Už proto, že tomu tak zkrátka na tom světě je, je potřeba si užívat ty vzácné okamžiky, kdy se gest od mužů ve svém okolí dočkají :O) Nevím, jestli je to úplně dobrá výchovná metoda, Starší se mnou příliš nesouhlasí, neb její blízká přítelka má přítele, který (soudě dle vyprávění) snad ani nic jiného než láskyplná gesta dělat neumí, což je důkaz, že tento živočišný druh navzdory mým tvrzením existuje. Mladší na to jde oklikou, umí se pánské skupině přizpůsobit, nedělá ze sebe princeznu, tudíž je v chlapeckém kolektivu oblíbena a o gesta nemá nouzi. Tuhle jsem ji během pálení čarodějnic potkala bloumající na zahradě a překvapeně jsem se zeptala, proč si neopéká ten špekáček, pro který si před chvílí přišla. Usmála se: „Mně ho opíká Vojtíšek. On se nabídl…“

„Nevím, jak to dělá,“ zavrtěla jsem hlavou na její adresu, „asi má v sobě něco co já ne.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Lev.

„No, podívej, nemusí pro to nic dělat, a přece se najde kluk, kterej jí gentlemansky opeče špekáček. To by se mně nestalo…“

„Co kecáš, vole?“ řekl ten můj romantik. Ale hned potom udělal gesto: „Chceš opéct špekáček?“

A opekl ho!

Ha! Takže chlapi, dělejte občas gesta, nic moc to nestojí a holky to mají rády. A hlavně ty holky, co mají matky, jako jsem já, který jsou extrémně skeptický, si to fakt zaslouží :O)

A na závěr vám musím napsat o nejhezčím gestu týdne, na který jsem narazila v rozhovoru s Alešem Hámou a který dojalo i mě. Dočetla jsem se totiž, že když se mu narodil druhý syn, věnoval své ženě billboard. Byl na něm obrázek prvorozeného Jáchyma, který ztvárnil celou jejich rodinku, a pod ním text: Gábi, děkujeme za Mikuláše. Aleš a Jáchym. Tohle potkat mě (ještě ke všemu v období laktace), brečím tam dojetím týden v kuse… možná i dva :O) Fakt pěkný.

Asi už Starší nebudu odrazovat, třeba je jí nakonec fakt nějakej gestomil souzenej :O)

Týden pěkných gest přeje

vaše teta Fily