Na prodloužený velikonoční víkend do Tcháňatova s námi Starší neodjela. Dokonce zmizela z bytu dřív, než jsme se vypravili na cestu. Vypravování probíhalo komicky, jelikož jsme nemohli přijít na to, kterak do zavazadlového prostoru narvat nový kolo Mladší, bágl s kolečkovýma bruslema, kufr s oblečením a šest litrů vinného pozdravu z Moravy. Když Lev ukonejšil blikající kontrolku oleje dolitím oného do příslušné nádrže, mohli jsme vyjet.
„Zahrajeme si hádanky? Jenom na chvilkůůůů?!“ škemrala Mladší, ještě než jsme překročily hranice rodného města. Já blázen souhlasila… Po chvíli se nechal zmást i Lev. Chvilka trvala celou cestu a každá hádanka začínala stejným sledem dotazů a odpovědí:
Já/Lev: „Je to zvíře?“
Mladší: „Ano.“
Já/Lev: „Je to savec?“
Mladší: „Nevím.“
Když jsme dorazili do Tcháňatova, byl pátek večer. Děda nás přišel přivítat před dům a Mladší mu řekla: „Ahoj.“ Uvnitř už kromě Tchýňky čekala i Śvagrovka a její dvě ratolesti. Jak se záhy ukázalo, byl pozdrav Mladší vnímán jako neoriginální, neboť brzy tříletý synovec Mára po příjezdu na dědečkovu adresu pravil: „Děda! A je venku. Opičák jeden!“ S námi se ovšem ze záhadného důvodu nebavil, a když jej strýček Lev oslovil u večeře, odmítnul s ním sedět u jednoho stolu. Tchýňka alias babička to vyřešila tím, že chlapci vemlouvavě opakovala: „Ty se ho bojíš, že?“
Mladší s Kajojínkou se nebály nikoho, zdejchly se do prvního patra, zabraly postel v ložnici a i přes opakované žádosti o to, aby šly už spát, se kolem jedné v noci tvářily překvapeně i uraženě zároveň, když jsem jim nekompromisně zhasla. V tomto duchu pokračovaly i následující noc, což je hodno obdivu, jelikož po celý den vydatně sportovaly na bruslích a kole. Což o to, Kajojínka si mohla schrupnout v neděli v autě, když se vraceli domů, ale Mladší…
„Půjdeme někam ven,“ navrhla jsem.
„Ty ses zbláznila? Já jsem ze včerejška úplně vyřízená!“ vyhrklo dítě vyděšeně.
„Pojedeme na výlet!“ oznámil Lev.
Mladší se rozplakala a prchla do ložnice, kde se přikryla peřinou úplně a dokonale celá a pokračovala v srdceryvném lkaní. Bohužel se jí nepodařilo nikoho obměkčit, byla z pod peřiny vyštvána a donucena zúčastnit se nedělního výletu. „To je týrání dětí!“ brblala mezi tím, co polykala slzy a neochotně nasedala do auta. Brečela celou cestu, brečela při parkování a brečela i tehdy, když jsme se obklíčeni smečkou golfistů blížili k zámku. Přestala brečet ve chvíli, kdy uviděla nad jedněmi dveřmi nápis Suvenýry a smířlivě řekla: „Potřebuju čurat.“ Nápis WC byl totiž na těch dveřích vedle suvenýrů… A jen co následně ukradla Lvovi foťák a cvakala obrázky jako šílená, vypadala už zase jako dítě, který nebaví nic víc, než jezdit s rodiči na výlety…
V předvečer velikonočního pondělí začalo pršet. Ozdobily jsme s Tchýňkou a trpaslíkovou hromadu vajec a učinily nezbytné přípravy na následující sváteční den. K večeři byl lehký zeleninový salát s krevetami a pomerančovou zálivkou. Položila jsem mísu salátu na stůl v jídelně a Mladší dle mých očekávání řekla: „Fuj!“, s čímž jsem počítala a podstrčila jí housku se šunkou, sýrem a zeleninou bez krevet. S čím jsem nepočítala, byla odpověď Tchýňky, ježto hlásila, že ona ten salát taky nebude, páč na něj nemá ani trošku chuť.
„A co budeš jíst?“ zeptala jsem se, neboť jsem měla alternativní večeři připravenou jen pro trpaslíkovou.
„Já si dám pívo,“ odvětila babička radostně.
Při velikonočním pondělku to chvílemi vypadalo jako na šermířských závodech. Mladší si z předešlého výletu přivezla obří pomlázku a absolutně nerespektovala tradice, že by se měla nechat ztřískat bez boje. Naopak. Obě holčičky strýce Jirky na tom byly úplně stejně, a jelikož by i méně zdatný počtář musel uznat, že jsou baby v převaze, vypravili jsme se hromadně na každovelikonoční návštěvu k dalšímu strýčkovi. Tento sice chvíli oponoval: „To má být obráceně!“, ale zmlátit se nechal a dokonce dal holčičkám každé pytel výslužky. Pak jim dal ještě dort. Nejmenší Anička, dítě s největšíma modrýma očima na světě, se na dort nadšeně vrhla. Ostatní se vrhli na nádivku a na chlebíčky. Nevšimla jsem si sice, že by se Tchýňka vrhala aktivněji než ostatní, ale přesto byla jediná, komu zaskočilo. Jelikož jsem seděla po její pravici, zhostila jsem se pohotově role bouchače do zad. Tcháník nás chvíli pozoroval, spolknul sousto nádivky, loknul si slivovice a dobrosrdečně ženě poradil: „Předkloň se víc, ať tě může fláknout pořádně!“ Anička, to dítě s největšíma modrýma očima na světě, nerušeně jedla dortík a aniž by zvedla zrak od talíře, suše poradila: „Fvákněte ji pomvázkou!“
No… a odpoledne jsme zase jeli domů a kontrolka na olej divoce blikala a taky nám praskla žárovka v pravým světle. A když jsme vystoupili z auta, vystoupil s námi i bílý dým, co obklopoval vozidlo a my jsme vypadali jako rockový hvězdy, co vystupují z umělé mlhy…
… Jo… A nový víčko na olejovou nádrž stálo 240 Kč. Lev ho koupil v úterý ráno, páč to, co odmontoval při pátečním odjezdu, na nás doma před barákem kupodivu nepočkalo…
Tak hezkou neděli. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment