Navazujeme na předchozí povídání o dětských poruchách příjmu potravy a budeme se věnovat mentální anorexii a bulimii. Povíme si o psychice nemocných, nastíníme kořeny nemoci a to jak historické, tak z hlediska vývoje nemoci u jedince.
Mentální anorexie
Nemocí trpí zhruba 1 % populace, přičemž věk nejmladších pacientů se stále snižuje. Obecně se uvádí, že hranice pro vznik těchto onemocnění je asi 14 let, ale výjimkou nejsou desetileté děti bojující o život kvůli extrémní podváze.
Anorexie je reakcí na nějaký problém, který by zdravý člověk vyřešil a žil dál bez duševní deformace. Mentálky, jak jsou nazýváni anorektici v nemocnicích, se u problému zastaví a „řeší” jej tak, že pátrají po vlastní chybě, kterou si pro sebe najdou, a pak se za ní potrestají hladověním a hyperaktivním chováním. Takový člověk se uzavře do sebe, je plačtivý, autoagresivní a trpí depresemi. Začne věřit, že nemá právo na šťastný život a odmítá přijmout pomoc od blízkých i odborníků. Někde v podvědomí nemocného přetrvává problém, který spustil celý ten nešťastný kolotoč hladovění a cvičení, a anorektik nemá sílu se mu postavit. Chce uniknout tak, že se „zmenší”, tedy zhubne tak, že zmizí ze světa.
Všeobecně jsou známé praktiky anorektiků, kteří všelijak zastírají své potíže. Neukazují se v přiléhavém oblečení nebo tvrdí, že rádi jedí sami a že jim cvičení prospívá. Uzavřenost a strach jim brání podělit se o své myšlenky, a tak je psychika těchto lidí obklopena mnoha otázkami. Postupně se však ustanovily základní povahové rysy, které zhruba popisují charakter anorektiků. Tyto vlastnosti mohou být jedním z rizikových faktorů pro vznik onemocnění. Lidem s anorexií je přisuzována tendence k úzkostnosti a zvýšené sebekontrole. Často to bývají nadprůměrně inteligentní dívky, které vynikají ve sportu a touží být naprosto dokonalé. Obávají se kritiky okolí, a proto pečlivě sledují, jak se na ně druzí dívají, a samy jsou velmi kritické.
Mentální bulimie
Bulimie se u dětí téměř nevyskytuje, nejmladšími pacienty bývají zejména dívky kolem sedmnácti let, nemoc postihuje asi pět procent ženské populace.
Bulimičky nachází v jídle potěšení a přejídají se vším, co mají v dosahu. Poté, co se nají, začnou se obávat, že přiberou a musí snězené jídlo vyzvracet nebo požít projímadlo. Jejich povahové rysy jsou jiné než u anorektiček. Je jim přičítána chaotičnost, neschopnost sebekontroly, ale stejně jako anorektičky kladou přemrštěný důraz na názory svého okolí a podléhají kritice.
Anorexie a bulimie jsou spolu úzce spjaté. Asi polovina bulimiček dříve trpěla anorexií a podněty vedoucí ke vzniku obou nemocí jsou téměř totožné. Spouštěcím momentem může být i narážka spolužáka na větší pozadí dívky, ztráta první lásky nebo touha stát se modelkou a vyrovnat se dívkám z obálek časopisů.
Tyto nemoci byly poprvé popsány kolem roku 1870 v Anglii a Francii. V 19. století mělo mnoho dívek z vyšší společnosti příznaky hypochronní anemie – trpěly nechutenstvím a výraznou bledostí. Lékařům už tehdy bylo jasné, že onemocnění má souvislost s nedostatečným přísunem potravy a psychickými problémy.
Statistická čísla jsou velmi smutná, asi 30 až 40 % pacientů má potíže i po absolvování léčby, 1 % nemocných si sáhne na život a kolem 6 % pacientů umírá na následky celkového vyčerpání organismu a selhání základních životních funkcí.
Díky včasné lékařské pomoci se podaří část nemocných zachránit, ale nikdy nelze vyléčit člověka, který si sám neuvědomí závažnost svého stavu. Tím obtížnější je léčba dětských pacientů, za něž musí rozhodnutí o léčbě provést rodiče, jimž nezbývá než doufat, že se jim a lékařům podaří společně vrátit jejich dítě na správnou cestu.
Add Comment