Dovolená

V tuto chvíli bych měla být někde na pláži u moře. Slunce by mělo žhnout jako o život a já bych si měla pravděpodobně chladit mírné spáleniny, protože jsem určitě použila krém se slabším faktorem, než je doporučováno, jelikož jsem jako během každé dovolené hned po ubytování podlehla panice, že se neopálím dostatečně. A jestli nejsem na pláži u moře, jsem v plážovém baru, kde pod slunečníkem piju víno nebo pivo. A jestli nejsem ani tam, srkám kafe v apartmánu a hraju kostky nebo karty. Nebo se možná taky jen tak procházím na kolonádě. Nebo jím mušle, ty ke každý dovolený u moře patří a já je miluju. Nebo…

Doufám, že zkrátka něco z toho dělám. V okamžiku, kdy tohle čtete.

Tenhle sloupek píšu dopředu. Sedím v pracovně, chýlí se k večeru a je přesně ten okamžik, co mám na letních dnech ráda. Ten okamžik mezi dnem a večerem, kdy na sluncem rozpálený chodníky a trávníky padá stín. Celá ulice ještě září, ale nebe se už na západě začíná barvit. Stůl mám hned u okna, kterým se do pokoje vkrádá sotva znatelný vánek a konec dne kreslí skrz žaluzie mřížky na okrově vymalované zdi přede mnou. Šest pater pode mnou žije sídliště, dětský křik a smích a občasný zvuk motoru projíždějícího auta, jehož majitel se jistě bláhově domníval, že tady někde zaparkuje.

Jsem doma úplně sama a to je divnej pocit. Od včerejšího dne nemáme ani želvy. Dlouho jsme jim hledali azyl a nikdo ze známých se jich nechtěl ujmout. „Neměli jsme je tak pomlouvat, mami. Teď je nikdo nechce, když na ně pořád nadáváme,“ soudila Starší a nebyla daleko od pravdy. Pak se někdo našel a Líza s Lenym museli vzít svý krunýře a putovat o dům dál. U předání jsem byla jen já a bylo mi smutno, i když jsem pořád hartusila nad tím, že smrdí a že jsem jediná, na koho vždycky zbyde hnusnej proces čištění. Dala jsem jim na cestu jejich akvárko, jejich filtr, jejich žárovku, jejich kamínky, jejich štěrk, jejich granule, sušený krevety i mražený ryby. Přesto jsem se cítila provinile.

Zrovna v této chvíli si jejich nepřítomnost uvědomuju. Holky i Lev jsou pryč a v bytě je ticho. Žádný šplouchání vody od skoků střemhlav, žádný číhání u stěny, jestli nejdu okolo s nějakou chuťovkou ani ťukání kamínků o sklo od nereálnýho pokusu o zahrabání se. Tak si říkám, že příště, až přijde na přetřes otázka zvířectva v naší rodině, musím být zásadovější a nenechat se přehlasovat.

Takže sedím v tichým bytě a představuju si, co asi budu dělat v den, kdy vyjde tenhle sloupek. A vážně si myslím, že budu dělat něco z toho, co jsem napsala v úvodu. Tahle dovolená bude zvláštní. Jednak jedeme po dlouhé době všichni a druhak jedeme na místo, kde jsme už dvakrát byli.

Poprvé před deseti lety. Starší bylo přesně tolik, kolik je teď Mladší. Byla oplácanej osmiletej jedináček, vydupala si koupi síťky na ryby a celou dovolenou se pokoušela u břehu něco ulovit. Bylo to v době, kdy do našich životů ještě nevstoupil digitál, tudíž máme album plný papírovejch fotek. Mladší nad nimi spokojeně jásala: „Jééé, Starší byla skoro stejně tlustá jako já! To je super!“ Při pohledu na aktuální velmi hezké a lepé proporce sestry ji to naplnilo nadějí, že i ona bude za deset let štíhlá krasavice. Mě fotky nadějí nenaplnily. Jsem na nich mladá, hezká a hubená. Radši jsem neřekla nic. Lev jo. Naštěstí jen na svou adresu. Jeho rekapitulace rozdílů zněla: „Sem byl tak hezkej, co?! A hele, to jsem ještě neměl plešku!“

Podruhé jsme tam byli před šesti lety. Mladší byly dva roky a byla poprvé se Starší „na prázdninách“ u babičky a dědy. Jeli jsme s partou lidí. Všichni jeli bez dětí. Dovolená bez dětí má úplně jinou atmosféru než s nimi. Všechno bylo fajn, všechno bylo tak nějak bez scénáře a bez pravidel. Z desetidenní dovolené jsme odjížděli sedmý den. Nemohla jsem tu bezdětnou svobodu vydržet. Ukrutně se mi stýskalo. Byla to naše druhá a taky poslední bezdětná dovolená.

Od té doby jsme sami dva nikde nebyli. Lev se na nějakých cizích místech, kam ho zavane práce, vyskytuje a přespává poměrně často. Dle jeho slov je prakticky všude nádherně. Když začíná větu: „Tam by se ti líbilo, tam si musíme spolu určitě někdy sami dva zajet…,“ říkám si, že pokud bych si z těchto sdělení tvořila seznam, měla bych tam už na tisíce položek. Tisíce míst, kde by se mi líbilo. A kam se pravděpodobně nikdy nepodívám. No co. Beztak by mi tam asi bylo smutno.

Krásný prázdniny a hodně pěkných míst, kde bude dobře!

Vaše teta Fily