Když jsem ho uviděla před sedmi lety poprvé, šel po chodníku před domem, kde jsme tenkrát všichni bydleli, a vedl za ruku mrňavýho kluka. Byla to zajímavá dvojka, protože otec Ámožník je velmi vysoký a štíhlý muž. Za chůze se pohupoval, takže to vypadalo, jako kdyby se k synovi neustále skláněl. Ten trpaslík byl Brašule, měl kousek přes tři roky a ani páru o tom, že se mu za pár měsíců narodí šídlo převlečený za bráchu. To šídlo ostatně všichni znáte. Je to Pepek. Pepek Ámožník.
Pamatuju si, jak jsem ten den, co jsem je uviděla poprvé, stála na balkóně a koukala na ulici přes modře natřený zábradlí. Připadali mi jako vystřižení z reklamy. S lehkým úsměvem jsem si pohladila obří dmoucí břicho, ve kterým bydlela Mladší, zapíchla do sušáku na prádlo poslední kolíček a zašla zpět do bytu. Ten byt jsem měla hrozně ráda. Často se mi stýská po časech, v kterých jsme tam žili. Myslím, že to bylo jedno z nejhezčích období mýho života. Už proto, že mi přivedlo do cesty právě Ámožníkovy.
Pepek se narodil tři měsíce po paní trpaslíkové a myslím, že byl osobností od prvního okamžiku, kdy otevřel na svět svý uzoučký kočičí oči zarámovaný snad milionem černých řas. Teď, když pozoruju, jak z něj roste mladý muž, nemůžu se ubránit vzpomínce na to, jak jsem sedávala na pestrobarevné lavici u Ámožníků v kuchyni, chovala jej na prsou a on labužnicky přivíral víčka. Nemůžu si nevzpomenout na to, jak jsme vyrážely s Denčou na procházky s kočárky. Zatímco Mladší spořádaně podřimovala nebo seděla a pozorovala svět vůkol, Pepek se neustále, už jako piditrpaslík, snažil objevovat věci kolem sebe s takovou intenzitou, až to vyráželo dech. Bez toho, aniž by byl do kočárku připoután, se jednoduše nedalo vyjet. I tak každou chvíli plápolal vně kočáru a držely ho jen popruhy. Pepkovo nadšení v těch okamžicích neznalo mezí. Denisa, v jednom kuse bojující o to, aby se trpaslík dočkal ve zdraví a celej alespoň batolecího věku, synovu radost až tak nesdílela.
Ale stejně to byl úžasnej čas. Brašulemu byly čtyři roky, Starší měla sotva deset a já žila s pocitem, že nic víc už od života nechci. Možná mi ani tak nechybí ta doba a ten byt, ale ten pocit, že je všechno přesně tak, jak má být…
Na tomhle místě jsme bydleli společně přes dva roky, než jsme se odstěhovali do domečku na Hovězí horu, kde jsem poprvé začala zaznamenávat naše životy do písmen. Ale je dost škoda, že jsem to neudělala už dřív. Že jsem si nezapsala všechny ty piditrpasličí bitky o kostičky, štěrchátka a všelicos jiného, který se začaly odehrávat ještě dřív, než se Mladší s Pepkem postavili takříkajíc na vlastní nohy, ale teprve se pídili po kolenou, díky čemuž byly podlahy v obou našich bytech vždy tak dokonale vyleštěny, až se v nich odrážel obrázek těch dvou housenek. Škoda, že jsem si nezapsala, jak došlo k prvnímu kousnutí nebo škrábnutí. Škoda, že mám jen ve vzpomínkách, jak se chytávali za ruce, zatímco jejich kočárky stály zaparkovaný vedle sebe, jak si ty svoje vozítka s oblibou vyměňovali, stejně jako později všechno ostatní, tudíž Pepek pravidelně drandil parky na růžové odrážecí motorce a Mladší zase na modré. Škoda, že teď nemůžu s jistotou říct, kdy si dali první pusu a proč. Ale možná by jim to připadalo beztak trapný, když jsou teď už ta slečna a mladý pán…
A když koukám na fotky, mrzí mě i to, že jsem nezachytila žádnou z hlášek, co pronášel Brašule, toho času školkou povinný, protože si jasně vzpomínám, že jsem se na něm tehdy dost nasmála. Nebylo dne, kdy by mě něčím nepobavil. Ale ze všeho nejvíc mě mrzí, že jsem si dopodrobna nevypsala všechna naše objetí se Starší, všechny rozhovory a všechny dobrovolný pusy a že jsem pro budoucnost nezachytila ten pocit, že budeme nejlepší kamarádky až do smrti smrťoucí…
… no… vlastně jsem původně chtěla napsat hlavně to, že Pepek už má taky po zápisu do první třídy a pochopitelně byl přijat! A taky jsem chtěla napsat to, že gratuluji otci Ámožníkovi k narozeninám a hlavně k tomu, že má kolem sebe rodinu, která je beze všech pochyb výjimečná. Aspoň já to tak vidím.
Krásný týden vám všem a mějte se rádi!
Vaše teta Fily
Add Comment