Někdy ale tyto návraty nemusí být na škodu, ba právě naopak. Není od věci připomenout si bezstarostná léta, třeba tím, že se člověk začte do klasických pohádek. Záleží ale na tom, po čem se zrovna sáhne.

Nedávno jsem dostal otázku, jestli znám Petra Pana, konkrétně vílu Zvoněnku, když mám ty tři děti. Jenže Petr Pan je fantasy, nikoli pohádka, nebo chcete-li, jedná se o pohádku moderní. U nás dáváme přednost pohádkám klasickým – českým (to jsou takoví ti Erbenové a Němcové), dánským (klasicky Andersen) a německým (Grimmové). Tím nechci říct, že bychom J, M a A chtěli o něco připravit, koneckonců s kulturou se to v prvních letech života má asi tak jako s jídlem (někde jsem četl, že děti mají jíst všechno, co chtějí, na což si rád vzpomenu vždycky, když si chci objednat hranolky), ale zkrátka platí, že všeho s mírou. Takový Petr Pan jim sice rozhodně neuškodí, ale jedná se o příběh komplikovaný, do kterého se snadno zamotají. A často se potýkáme s tím, že děti prostě obsahu čteného textu nejsou schopny porozumět. Přímo k újmě pak můžou podle mého přijít při čtení jiných knížek, které se jeví spíš jako sbírky nesmyslů než obohacení knihovny. Jeden příklad za všechny – alergický jsem hlavně na sadu knížek o mašince Tomášovi, která je typickou ukázkou toho, co děti můžou klidně přehlédnout – přitroublé texty o vláčcích importované zpoza velké louže, jména mašinek ponechána bez počeštění a merchandising z toho čiší až hrůza. Bohužel právě na knížky tohoto typu děti v knihkupectvích obvykle narazí velmi snadno a prodavačky je ještě raději doporučují. Marně se ptám sám sebe proč vlastně.

Mašinka Tomáš, kromě výše uvedeného nedobře řemeslně vyvedená, to schytala za všechny, ale jistě bychom ve výčtu knížek, které nezapřou svou snahu vydělat peníze za každou cenu, mohli s úspěchem pokračovat. Ostatně podobných „skvostů“ najdeme v jiných oblastech taky dost. Už desítky let plní fonotéky mnoha rodin Dáda Patrasová, která za tu dobu poněkud vyrostla, zevšedněla a hlavně zkýčovatěla, což jí ovšem nebrání v tom, aby dál vybrakovávala cizí nápady a panáčkovala před dětskými diváky v televizi nebo v divadle. O dobrém vkusu je přitom v této věci možné pochybovat.

Když pominu občasné návštěvy divadel a divadýlek, z nichž jedna byla obšírněji popsána v jednom z předchozích sloupků, patří vedle knížek k našim častým kulturním zážitkům zvuková CD s pohádkami. Těch je momentálně na trhu dostatek, ale je dobré volit taková, kterým je dobře rozumět. Vydávání čehokoli za účelem rychlého zisku se totiž vždycky zákonitě musí někde projevit, třeba tím, že se pozná, že vydavatel chtěl ušetřit.

Pozitivnímu přístupu ke kultuře ale ty tři naše zvídavce učíme i jinými způsoby – třeba tím, že během výletů nezapomínáme na návštěvy hradů a zámků. Pravda, zrovna nedávno jsme byli z jednoho takřka vykázáni a následně nazváni nezodpovědnými a bezohlednými rodiči, protože jednoapůlletá A si dovolila asi třikrát hlesnout a tříletý M zhruba pětkrát projevil zájem a zeptal se na některý z vystavených předmětů (a to jsme se ještě celou prohlídku drželi o místnost dál, abychom rušili opravdu minimálně), ale většinou takové návštěvy dopadají poměrně sympatičtěji.

Nechci a nedělám si nároky na to, abych hodnotil. Ať už rodiče dětem čtou nebo pouštějí cokoli, vždycky je to dobře, protože tím obohacují dětský svět o nová poznání. Koneckonců i dávka DVD, která děti na nějakou dobu připoutá k televizi, může být prospěšná, když už ne pro děti, tak aspoň pro rodiče, kteří potřebují rychle něco odbavit. Ale teď, když už konečně přichází jaro, zdá se, že nejvhodnější kulturní kombinací budou celodenní pobyty na zahradě, výlety a večerní čtení. Teď jsme ve fázi pohádek o princeznách, rytířích a zvířátkách. A časem se posuneme k něčemu náročnějšímu...

Otec svých dětí