Je ale pravda, že odjezdy na výlety znamenají mnohem náročnější vypravování, zvláště když se vydáváme do neznámých krajů, protože tam jsme absolutně závislí na tom, co s sebou vezeme, a nemůžeme se spolehnout na to, že nám někdo něco půjčí. V úvahu je proto třeba vzít, že se děti můžou rychle zamazat, že může začít pršet nebo že nás čekají jakékoli jiné rozmary osudu. Zpravidla proto odjíždíme s kufrem překypujícím vším možným vybavením a oblečením.

Děti naštěstí zvládají dobře i cesty, a dokonce i do vzdálenějších míst, i když je samozřejmě vhodné odjezd dobře naplánovat a trefit se do doby, kdy budou chtít odpočívat a nebudou příliš aktivní. A cesty zpátky zase rádi plánujeme tak, aby nejpozději před dojezdem usnuly a my jsme je mohli jen přenést do postýlek.

Cíle našich výletů pochopitelně určujeme – aspoň prozatím – my rodiče. Děti trochu podezřívám z toho, že je jim vlastně skoro jedno, kam se jede. Vyžadují své pravidelné denní i noční rituály, a když je dostatek chutných svačinek, je jim úplně fuk, kde je spořádají. Na druhou stranu, velká J je vždycky zásobuje vedle pochutin také příběhy z oněch míst, která navštěvujeme, takže společně objevujeme zákoutí, kde se na starých hradech skrývají strašidla (M si s sebou pro jistotu všude bere meč, aby nás mohl bránit), a vyprávíme si o pověstech, které se tu odehrávají. Takže přes všechnu tu jednotvárnost našeho počínání si musí všechny děti včetně malé A uvědomovat, že každý náš výlet je do jiného místa.

Objevování je ostatně dost silnou motivací, například i pro to, aby J a M zmožení celodenním výletováním vystoupali v jednom nejmenovaném městě na jeden z nejvyšších kopců v okolí, na kterém chtěli dobýt zříceninu. M se dokonce spolu se mnou vydal na rozhlednu, zatímco J čekala poslušně dole…

Běžnými starostmi našich cest za poznáním bývá – jak už bylo řečeno a jak ostatně vyplývá z mnoha předchozích sloupků – nasycení potomstva. Za tím účelem navštěvujeme restaurace, ale dlužno říct, že děti si pocit být obsloužen a třeba ochutnat nějakou místní specialitu zatím příliš neužívají, což mě osobně velmi mrzí, a je to ostatně stejné, jako když tajně sním o tom, že si budou chtít užít oběd na sluncem projasněné terase, když se doma rozhodneme jíst venku. Jídlo je pro ně pořád bohužel jen způsobem, jak zahnat hlad. M zůstává u tradičně oblíbených knedlíků s omáčkou, J si objednává pizzu nebo něco s hranolky a o své porce se hlásí už i A, takže nedávno jsem byl po návštěvě jedné restaurace lehčí asi o sedm set, a děti na nás přitom o deset minut později volaly, že mají hlad.

Za důležité poslání výletů považujeme prozkoumávání možností hotelů a penzionů, ve kterých se ubytováváme. Obzvlášť M se svojí destruktivní povahou je při tom prozkoumávání docela nebezpečný. Nedávno si podal zařízení zimní zahrady v penzionu jednoho západočeského města – a měli jsme co dělat, aby zůstalo celé a relativně na svém místě.

Tak jako tak ale bývá tím nejvýznamnějším samotné místo výletu a pocit, že zažíváme něco neopakovatelného. A nezáleží ani tak na tom, jestli jedeme autem a jak daleko od domova jsme. Loni jsme například s J a M strávili noc pod stanem pod rozhlednou jen kousek od domova, ale zážitky z celodenní pěší výpravy nenahradí ani taková návštěva nákupního centra. A letos, až se konečně vymaníme z područí té nepříjemné a houževnaté zimy, chystáme se na Okoř. Písničku o trampech a bílé paní, co ji zuřivě v kostnici líbal šerif, už máme nacvičenou…

Otec svých dětí