Jelikož jsem u elektronického zápisníku rozevřeného takřka trvale do úhlu 100 stupňů k vidění dost často, mívám pochopitelně někdy obavy, abych se nezačal na obrázcích, které už J kreslí velmi mistrně (nedávno vyhrála jednu okresní soutěž a z nejrůžovějšího časopisu na světě jí za obrázek poslali růžovoučký kufřík – heč!), objevovat výhradně s notebookem na klíně. I když dojem z potrhlého tatíka – roztržitého, zapomnětlivého a nezřídka nerudného – musí mít ti tři mrňousové všelijaký, zatím z toho vycházím docela dobře. Odtržen od rodiny bývám na kresbách, jejichž autorkou je J, jen ve výjimečných případech, a to ještě většinou i spolu s M, s kterýmžto zrovna něco kutíme na zahradě nebo v kotelně. To je velmi potěšující výsledek, když přihlédnu k tomu, že bylo jen málo okamžiků, kdy si mě v takových situacích mohla J zapamatovat.

Portrét s věrným počítačem mi tedy zatím nikdo nevyhotovil, ale třeba se jednou dočkám. O to intenzivněji se všechny tři děti o notebook zajímají ve skutečnosti. Ostatně M a A si ještě chvíli musejí spoustu předmětů osahávat, než je začnou věrněji zobrazovat ve svých barevných výtvorech na papíře.

Nejvášnivější IT specialistkou je J, která už suverénně umí asi deset písmenek, a stejně jako je umí napsat na papír, tempem hlemýždí, ale o to pečlivější sekretářky je schopná vyhledat je na klávesnici. Když z nich ve Wordu nastaveném alespoň na padesátibodové písmo sestaví jméno své a svých sourozenců, hezky se pak na displeji vyjímají. Vyťukávacími schopnostmi to ale nekončí, protože J už pochopila, že písmenka „to“ píše tam, kde zrovna bliká ta čárka a že aby se další jméno začalo psát na nový řádek, je třeba kliknout na tu velkou klávesu vedle pravé ruky. Dokonale zvládá také čárky a háčky nad velkými písmenky, i když je jí to vždycky potřeba trochu připomenout, a mezery.

M k notebooku přistupuje jen výjimečně (přece jenom ho baví ono zmíněné kutění a objevování nových nástrojů a přístrojů do dílny, na zahradu a do domácnosti) a většinou pod vlivem nějakých destrukčních nálad, takže je dobré mít se před ním na pozoru, a to zvlášť tehdy, zapomenu-li si něco uložit nebo mi na nějakých datech v počítači opravdu záleží. Někdy se ale překoná a pod vlivem J, která mi čas od času nabídne, že za mě bude pracovat, se taky snaží předstírat pracovní angažovanost.

Jako by holky odmala tíhly k počítačům víc než kluci, je A věrnou kopií své starší sestry. V jejím případě se ale samozřejmě nedá hovořit o snaze pomoci tátovi; tedy pokud o nějakou takovou snahu jde, každopádně vychází naprázdno. A se totiž velmi často daří zmáčknout hlavně takový ten čudlík, po jehož aktivaci se deaktivuje počítač, tedy lépe řečeno usne. A když toho elektrokámoše zrovna neuspí, buší do něj svými miniaturními dlaněmi, jako by chtěla vyzkoušet, co všechno dnes tyhle moderní kanceláře vydrží.

O dost vřelejší vztah má malá A k telefonům. Bezpečně už pozná, s čím vším lze telefonovat (ještě nedávno si ale vedle mobilu vystačila třeba s ovladačem na televizi), a ráda předvádí, že chvíli telefonuje a pak předá hovor tatínkovi, aby s „tím pánem“ na druhé straně domluvil praktické detaily, které ona rozhodně rozvádět nebude.

Jen s internetem mám trochu problémy. Když se někdy snažím vysvětlit, že jsem to nebo ono našel na internetu, raději se ale opravím a řeknu „v počítači“. V tomhle mám zatím navrch, ale možná nebude dlouho trvat a stanu se totálně nemožným, protože přestanu vnímat všechny ty vymoženosti moderní doby, zatímco moje děti je budou mít v malíčku.

Otec svých dětí