Tak třeba M. Tomu se nepodařilo za tři roky (narozeniny oslavil minulý týden) vstřebat skutečnost, že když cítí něco tuhého tlačit v kalhotách, případně když se mu tam začne rozlévat něco řídkého, je už pozdě volat, že chce čurat nebo kakat. Přitom už před rokem to vypadalo, že si zásady vylučování na správném místě ve správnou dobu osvojil.

Také J má své stereotypy, kterých se ne a ne pustit, přestože se jí snažíme všemožně donutit, aby konala zcela opačně. A zrovna tak A, i když tu do nejrůznějších činností nutíme nejméně často, jelikož ji stále ještě ospravedlňuje to, že je nejmenší a svého rozumu má přece jenom ze všech nejmíň.

Jeden můj kamarád zachovává k výchově ten přístup, že děti jsou zvířátka, která neumí myslet, a proto je lepší jim ten správný vztah k životu do těla vtlouct. Aby bylo jasno, neřeže je při každé příležitosti, ale pokud překročí určitou hranici, neváhá jim vzorce chování na tabulu rasu nakreslit ručně. Tvrdí, že tak si je budou snadněji pamatovat.

Mám na to trochu jiný názor (tu metr dlouhou vařečku z loňského karnevalu a půlmetrové pravítko používám převážně jako výstrahu) a jako rozený kavárenský povaleč, filozof a řečník chci dětem raději vysvětlovat, že to a to se nedělá, to a ono je naopak dobré dělat a tak dále. Ale nejsem si zcela jist, zda je dětská mysl tím, co by bylo určeno k disputacím. Ostatně často mi bývají odpovědí jen všudypřítomné otázky PROČ a jen flegmatik na ně dokáže vytrvale odpovídat, aniž by někdy – když už je opravdu třeba ty hračky uklidit – zvýšil hlas.

Některé situace mě utvrzují v tom, že jedna z prvních schopností, kterou děti získaly, je schopnost rozlišovat, co je příjemné, a co nikoli, respektive co by nemuselo být příjemné, kdyby si nezapamatovaly, že to musí být tak, jak se je snažíme naučit. Všechny tři se například velmi rychle naučili, že ta podivná díra ve stěně, v níž za sklem plápolá fascinující živel, je věc nebezpečná a není radno se k ní přibližovat. Kvituji, že se tak stalo bez zranění. V tomto případě stačilo důrazně oznámit (a doprovodit to zdviženým ukazovákem), že krb prostě pálí, a bylo to.

Ještě mnohem lépe si jejich rozum – jaký div! – zapamatoval, kde jsou bonbóny a kam se uklízejí nůžky, a to aniž bychom se snažili je v této znalosti trénovat. Že je třeba hračky uklízet, jinak je tatínek, až bude v noci vstávat od televize, rozšlape, si ale jakoby nemůžou zapamatovat.

Mám proto rozporuplné pocity z fungování dětského rozumu a myslím, že nejsem sám. Jediné, co mě uklidňuje, leč pouze dočasně, je vědomí, že jejich rozum funguje podobně jako ten můj – někdy se mi taky některé věci zdají příjemnější než věci jiné.

Otec svých dětí