Ondrovi je už více než rok a za pár dní pojedeme do onoho kojeňáčku ukázat mu, kde že je ten domeček, z kterého jsme si ho přivezli. Už od prvních dnů mu často vyprávíme o tom, jak se narodil jiné mamince, ale ta se o něj nemohla starat. Proto měl svou postýlku a hračky v jednom domečku, kde bylo spoustu dětí, které měly podobný osud. A někde jinde jsme byli my a moc jsme toužili po miminku. Jednou jsme do domečku přišli a když jsme ho viděli, zamilovali jsme se do něj a odvezli si ho domů.

Pokud vás napadne, že to nemá smysl takovému miminku vyprávět, věřte, že opak je pravdou. Naši známí, sousedi a třeba i ti, co se rozplývají nad kočárkem vědí, že Ondra je adoptovaný.

A všichni ho milují. Určitě v životě potká někoho, kdo se mu bude vysmívat, ale věříme, že to zvládne, protože těch, co mu od prvních dnů drží palce a držet budou, je a bude vždycky víc.

Mně i taťkovi je přes čtyřicet. Ale mateřskou dovolenou si vychutnávám plnými doušky. Oprašuju zapomenutá říkadla a písničky, stavím lego a hraju si. Někdy skoro celý den. A jsem šťastná. Ondra je úžasný pozitivní tvoreček. Zatím je opravdu moc hodný.

Na ty Vánoce nikdy nezapomenu. K našemu stolu jsme přidělali autosedačku a Ondra s námi byl u štědrovečerní večeře. A smál se. Jen on ví čemu. Nejdřív jsme s ním byli jen my - jeho rodina- , aby si zvyknul. Psychologové doporučují a já jim rozumím, aby jste takové „nové“ miminko hned nejeli ukázat širokému příbuzenstvu. Potřebuje moc a moc chovat od mámy a táty. Aspoň pár dní. To jsme také dodrželi, i když to bylo pro některé příbuzné a přátele jen málo pochopitelné. Nicméně to respektovali. Dnes natahuje ručičky na každého, ale nejlíp je mu u táty. Mámu má pořád, táta je prostě vzácnější.

Pohádka nekončí, ale můj seriálek ano. Děkuji za to, že jsem ho mohla psát a při tom vzpomínat na cestu, která se zdála tak dlouhá a trnitá a tak moc neznámá. Děkuji kamarádkám, které sháněly oblečky a musely se smířit s tím, že Ondra už nemá skoro kam dávat hračky, které se do našeho bytu jen hrnuly.

Děkuji za to, že jsem seriálek mohla dopsat až do samého konce. Nebo začátku?

Pokud si ho přečte jediný člověk, který se rozmýšlí jít touto cestou a vyrazí, měl snad tento seriálek smysl.

Je to zvláštní. My si jeho nevybrali a ani on nás. Nějaká skupina lidí „nám“ ho vybrala. Spojila nás. Je až neuvěřitelné, že Ondra je podobný manželovi. Adoptovali jsme ho.

Kdyby se nám narodil, tak by to vlastně bylo úplně stejné, jen by se na tom spojení nepodílela skupina lidí z poradního sboru. Je náš. Dnes už má i v rodném listě naše jména, jsme máma a táta a jsme moc šťastni.

Pokud by vás napadlo cokoliv, napište mi. Ráda vám odpovím, budu li vědět.

Celý seriál nechám vytisknout a jeden exemplář dostane Ondrův děda, kterému letos bude 86 let a druhý schováme pro Ondru. Naše velké děti na můj seriál reagovaly, že některé věci vlastně ani nevěděly. Ondru přijali jako bráchu bezpodmínečně. Starší syn mu říkal, že až vyroste, tak mu vysvětlí, co je hip hop a dcera, ta by nejradši pořídila Ondrovi synovce.

Není to konec, je to začátek, nový, jiný a krásný. Jdeme zase cestou, ale jde nás o jednoho víc. O jednoho nádherného človíčka Ondřeje. Určitě přijdou i náročné chvíle. Jistě se jednou bude ptát víc. Nikdy mu nebudeme lhát. Packu na to.

A ještě takový malý bonus. Pokud si odkliknete http://www.skola-radotin.cz/cs/zacit-spolu/trida-jany-p/co-se-stalo-prihodilo-v-jedne-treti-b.html , tak se dozvíte ještě něco víc.

Krásný advent všem vám. A zázraky se dějí, někdy jen úplně malé, takže si ani nevšimneme, že nejsou samozřejmé. Dějí se každý den.