Co ti vychází – ve škole, v životě, s kamarády. Na to se asi neptáme, na to nejsme zvyklí se ptát sebe, a už vůbec ne dětí. A ony přitom té otázce rozumí stejně jako my. Asi bychom byli my a hlavně děti překvapeni, kdybychom k otázce přidali: "Já se neptám na známky, já se ptám tak celkově. Co ti vychází poslední dobou, co ti vyšlo v tomto školním roce, co ti vychází s kamarády, v kroužcích atd...".

Konec školního roku přichází vždy plíživými kroky provázen obavami. Obavami našimi, ale i školáků. Jaké jsou jejich obavy? Aby nezklamali. Sebe? Nás? Jaké jsou naše obavy? Abychom si polechtali ego? Abychom se mohli pochlubit před příbuznými, kolegy a kamarády? Abychom byli šťastní, protože naše dítě je šťastné.

Kéž by, říkáte... Ale místo toho se začínáte bát vy, frekvence kontroly žákovské stoupá, vyptávání, domlouvání – nech se ještě vyzkoušet apod. A školák občas plní a občas neplní naše pokyny.

Máte-li doma prvňáčka, tak se určitě na konec školního roku (aspoň doufám) těšíte a chystáte nějaké překvapení. Už to slyším: "Když budeš mít samé jedničky, tak (doplňte si sami)".

Prosím, zadržte! Třeba nebude! Prvňáček bude mít určitě z jedniček radost. Ale co když je mít nebude? Spousta dětí si nepřinese jedničky, ale povídání od paní učitelky, jak pracovaly během celého roku. Neodpustím si vlastní invenci, že slovní hodnocení je více sdílnější a obsažnější než číslo. Chvalte prvňáčka, že se naučil číst, psát a počítat. Takový pokrok se nedá oznámkovat.

A máte-li doma staršího školáka, který určitě samé jedničky mít nebude a dvojek taky moc ne... tak prosím, pssst – žádné: "Podívej se na Alenku, ta má samé jedničky a ty... že se nestydíš." Dítě není rádo a srovnávání se sourozenci či spolužáky, kamarády a bratranci apod. přímo nesnáší. A vy?

Nejdůležitější je dle mého názoru, aby vědělo, že ho máte rádi, že je pro vás důležité, aby ono samo mělo vědomí o tom, co se podařilo a co ne. Mluvte s ním. Třeba o tom, jak jste vy prožívali konec školního roku, když jste byli tak velcí jako oni, jak reagovali vaši rodiče a co si o tom myslíte.

To se řekne, ale moje dítě propadá – řekne si možná někdo z vás. Propadá ve škole, důvody určitě nejsou jen na jeho straně. Trpí tím, i když třeba máte pocit, že je mu to úplně jedno. Ujistěte i tak své dítě, že u vás nikdy nepropadne! Nabídněte své služby – podejte ruku, obejměte.

Máte vztek? Věřte, že chápu a znám z vlastní zkušenosti matky. A k tomu vzteku přidáte, že se musí celé prázdniny učit, že má smůlu, že může zapomenout na to, že ho pustíte s kamarády na chatu apod.

Pomáhá to? Ne a ještě jednou ne. Zastavte se, sedněte si s ním, udělejte si nějakou mňamku a povídejte si třeba o tom... co vám vychází.