V noci zase pršelo. Maggie při posledním venčení čurala snad jen na zadních, aby se trefila do trávy a současně si nezamáčela ťapky. Cestou do chalupy vyhrabala zpod smrčku kus sušeného masa, co si tam schovala na ty horší časy (asi naznala, že už přišly…), po půlnoční svačince usnula.
Na zahradě po nás ostatně zůstalo několik pokladů. Ačkoli jsme Mag naznačovali, že pobyt se blíží ke konci, nevyhrabala je. Neodradilo ji ani to, že poklady v podobě zahrabaných kalciových koleček, buvolích kostí a kusů onoho sušeného masa lákaly dva asi šestkrát větší psy, než je sama, z okolních chat. Vzhledem k tomu, že náš objekt, jak známo, byl prost plotu, často nás tito chodili navštěvovat. Zváleli záhony, občurali, co mohli a jeden z nich jednou odlákal Maggie až na jejich zahradu. Našla jsem je u bazénu. Inu, někdo holt umí dělat dojem…
To se stalo ale až v poslední regulérní den chalupaření, neboť ten jsme prožili na chajdě a v jejím okolí. Krom procházek, uklízení, balení a soukromých výletů naší bíglí slečny proběhla na závěr další premiéra – Megoušová se v noci slavnostně velmi efektně prvně v životě pozvracela doprostřed postele. Pěkné to bylo. Část noci jsem tedy radostně věnovala vaření rýže, mrkve a kuřecích prsou, aby mělo naše pažravé štěňátko dobrou snídaničku a papáníčko na cestičku. Když jsem se konečně dostala do postele, nemohla jsem usnout.
Zákeřně a bez předchozích náznaků mne přepadla tak brutální rýma, že jsem během vteřiny ztratila schopnost dýchat nosem. Naše ložnice byla bohužel v podkroví. Byla to hezká ložnice. Taková čistá, nová, s dřevěnou podlahou. I podlaha byla hezká. Měla však tu nevýhodu, že pokud jste se po ní prošli, rozvibrovali jste celé stavení. Asi nemusím vysvětlovat, že rozvibrujete-li stavení, kde spí pes, docílíte toho, že se probudí. A to se mi jevilo jako krajně nežádoucí. Po hodině dušení a smíření, že si nezajdu dolů pro kapesník ani nic tomu podobného, jsem se vysmrkala do ponožek a smrkala do nich až do rána. Ano, jsem šikovná a vynalézavá, kdyby si toho náhodou někdo nevšiml. Brutus rýma mě zaskočila, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že nepřišla o den dřív, ačkoli kdybych tušila, že mi vydrží přes měsíc, probudí létem uspané bakterie černého kašle a společně se mě budou držet jako čert kříže, bylo by mi to asi fuk. Ale je fakt, že bez rýmy jsme si výlet do Českého Krumlova užili jistě lépe.
Lev a Mladší šli na prohlídku hradu/zámku, já jsem s Mag vyrazila na prozkoumávání zámecké zahrady. Vypadala ještě krásněji než při našem výletě na jaře, bo nelilo jako z třech konví. Po hodině Maggie konečně začala vypadat kapičku unaveně. Naivně jsem se usadila na lavičku a doufala, že s sebou někam flákne a zdřímne si. Hm. Pak o kus dál na jinou lavičku… Vystřídaly jsme asi všechny lavičky v areálu a výsledkem byl opakovaný pokus o vrhnutí se psa do fontány, snaha sežrat milion věcí (většinou nestravitelných), vybízení těch největších kolemjdoucích psů štěkáním ke hře (ani jeden z nich nereagoval přátelsky), úprk na ty trávníky s cedulemi se zákazem vstupu a vyhrabaná jáma v písku u posledního z nich. Mag asi chtěla ulovit mamuta či co.
Činnost ji nepatrně zmohla, takže když k nám přišel manželský pár a okouzleně ji hltal očima, vypadala celkem neškodně. Pán se osmělil a otázal se, zda si mohou to nejkrásnější štěňátko na světě vyfotit, aby doma ukázali, co si chtějí pořídit. Psová se ukázkově naaranžovala před foťák a nahodila svůj andílkovský výraz – já s tím milým ksichtem. Řekla jsem jim na ni všechno! Fakt. Ale vůbec je to neodradilo. Jen se smáli. Věděla jsem, že je to proto, že nemáte-li torpédo doma, vyznívají všechny zážitky s ním zábavně. Věděla jsem, že nemá cenu jim nic vymlouvat. Věděla jsem, co si myslí. Byli totiž stejní jako my, než nám uragán vpadnul do životů. :O) Na rozloučenou jsem jen výmluvně pokrčila rameny a usmála se. „Tak hodně štěstí!“ řekla jsem. Paní se otočila a vyhrkla: „Ale víte co? Ona vám strašně sluší, vy k sobě patříte!“
Asi měla pravdu, taky se občas chovám jako magor. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment