Už týden existujeme v letním čase. Ta hodina nám pořád chybí. Mladší budím pravidelně ve čtvrt na devět, abychom do školky dorazily těsně na svačinu, kterou beztak nikdy nejí, krom jedné výjimky, kdy měli trpaslíci na dopolední svačinu jahodou dřeň. Představa, že od září nás čeká vstávání do školy, kde k pozdním příchodům jistě tak benevolentní nebudou, mě děsí.
Trpaslíková mluví o škole stále častěji. Děsně se tam těší. Taktně mlčím, bych ji neznechutila předem. Leč vzhledem k tomu, že ji nenahlodala ani Pepkova skepse, je snad ve svém těšení pevně zakotvena. „Těšíš se do školy, Pepku?“ Mrknul Lev na nejmladšího Ámožníka. Pepča se líně opřel o čelo oranžovýho koženýho křesílka v restauraci, nahodil otrávenej pohled číslo dvě a zcela bez váhání vyhrknul: „Néééé!“ „Jak to?“ „Tssss, takový núďo! A pořád ňáký úkoly!“ Pravil Pepek a radši si odsednul z dosahu vyzvědače.
Prdelky Mladší a Pepči jsou ještě pořád tak akorát malý, aby se spolu vlezly na jedno sedadlo křesla. Mladší vytáhla svoji obří brutálně červenou peněženku, v níž si nesla veškeré své úspory čítající něco přes sto padesát korun českých, z nichž jedenáct korun českých utratila v nestřeženém okamžiku asi hodinu před příjezdem do restaurantu. To jsme ještě byli na squashi, a zatímco jsme se dobrovolně potili za prosklenou stěnou, odešla Mladší k baru…
Bar jest to poměrně vysoký, tudíž trpaslice nebyla vidět ani omylem. Vydrápala se tedy na barovou stoličku. Ovšem bar je TAK vysoký, že nebyla vidět, ani když si na barovou stoličku sedla. Aby na sebe upozornila, musela do kleku a máchat malou tlapkou ve vzduchu. Obsluhující slečna se usmála a přišla k ní. „Co to bude?“ Zeptala se uctivě. „Jednoho Brumíka,“ špitla Mladší a vysypala z obří peněženky drobný. Pak je zase, až na jedenáct korun, co zůstaly ležet na dřevěné desce obřího baru, nahrnula zpět, peněženku vložila pod paži, do jedné ruky drapla sváču a s pocitem ohromné samostatnosti sešplhala ze židličky. Na plastových židlích u prosklené kukaně pak pochoutku snědla s takovou rychlostí, až to vzbuzovalo úžas.
Nyní, sedíc s Pepkem na jednom křesle v restauraci, však vytáhla peněženku z jiného důvodu. Měla v ní totiž schovanej malej bloček a propisku. „Tady jsem namalovala Mafina, jak sedí,“ ukazovala Pepkovi obrázek, na kterým seděl můj brácha v kraťasách a tričku a na kolenou mu spočívala squashová raketa. „Chceš si taky něco nakreslit?“ Nabídla Ámožníkovi a vytrhala mu jeden papír.
„Co jsi nakreslil?“ Nakoukla jsem o chvíli později k Pepčovi. Ochotně mi ukázal obrázek a vysvětlil: „Já sem namaloval lefa, kterej je zmutovanej s tygrem!“ Mladší se nad tím zamyslela, po té se ke mně naklonila a šeptla: „Mami, a Denisa si nepřála mít aspoň jednu holčičku?!“ Ale copak by stál život za to, kdyby v něm nebyli kluci, co maj v očích tisíc rarášků?
„Tak co, užila sis to?“ Zeptala jsem se Mladší, když jsme mířili k autu. „Jo, ale trochu se zlobím,“ sdělila mi trapslíková s nadurděnou tváří. „Proč? Stalo se něco?“ Mladší se rozohnila: „Kluci jsou hrozní! Tak nejdřív mi poví, že mě má rád a pak mi řekne – krávo. Mě to teda nepřekvapuje, já jsem si už všimla, že všichni kluci jsou takoví, ale štve mě to! No, asi se s tím smířím,“ uzavřela to. „To si tak neber, on tě Pepek nechtěl urazit, jen si z tebe utahoval, protože se mu líbí, jak se rozčiluješ. On z toho má srandu,“ vysvětlovala jsem jí, „Ale nesmiřuj se s tím. Máš mu říct, že se to holkám nelíbí, on to třeba neví.“ „Máš mu říct,“ vložil se do toho Lev s otcovskou radou, „Že je vůl!“
Tátova rada asi Mladší ležela v hlavě, neboť o den později přišla, aby se svěřila s tím, co na jejím základě vydumala: „Už jsem se rozhodla, mami. Nebudu Pepkovi říkat, že je vůl. Počkám, až z něj vyroste stejnej gentleman, jako je náš taťka!“ A v tý větě bylo veškerý kouzlo nekriticky milujících dcer, který dostává všechny otce do kolen a všechny potencionální nápadníky do prekérních situací. ;O)
Krásný jaro!!!
Vaše teta Fily
Add Comment