„Ne, ve středu do školky nejdeš,“ opakovala jsem po x-té. „Ráno máme kontrolu na očním a potom jdeme do té poradny, aby nám řekli, jestli už musíš do školy, nebo ještě můžeš zůstat ve školce.“ Mladší se zamračila a naštvaně oznámila: „Já nikam nejdu!“
S návštěvou na očním se nakonec víceméně smířila jako s nutným zlem. Horší to bylo s plánovaným vyšetřením v poradně. Několik dní před osudnou středou snovala plány, v nichž vystupovala jako srdnatá neohrožená trpaslice, která bojujíc za svá trpasličí práva zničí každou psycholožku, co by se jí snad bláhově chtěla postavit do cesty. Nejmírnější výhružky typu: „Stejně s ní nebudu mluvit!“ nebo: „Stejně uteču, nemysli si! A nikdo mě nechytí, protože poběžím strašně rychle!“ střídaly výhružky méně mírné, v nichž se Mladší nebála použít i silných slov, když líčila, jak je schopna a hlavně ochotna případnou lékařku oslovovat. Z pobaveného úsměvu jsem pomalu, leč jistě, přecházela do stavu naprostého zděšení, zatímco Lev se stále uculoval vědouc, že této akce nebude muset být přítomen a škodolibě říkal: „Ha ha ha, to si teda užiješ.“ Mladší své proslovy pokaždé uzavřela zaklínadlem: „Beztak do školy jít nechci.“ Je tedy zřejmé, že jsem se středy fakticky nemohla dočkat…
Na očním – k obligátní větě: „No, je škoda, aby nám ty poslední dva řádky nepřečetla, že?“ nám paní doktorka přidala okluzivní náplasti. Po tři měsíce dvě hodiny denně. Snad poprvý v životě jsem zalitovala, že Mladší není kluk, protože kluk se zalepeným okem může být za pirátskýho frajera, kdežto holka se zalepeným okem může být akorát tak za holku se zalepeným okem. Možná bych i zaslzela, kdyby trpaslíková radostně nevykřikla: „Já v tom chci jít do školky! Prosííííím!“ „Fakt?“ Podivila jsem se nevěřícně, „A proč, prosím tě?“ „No, aby na mně taky jednou viděli něco fakt zajímavýho! Přece!“
Vyzvedly jsme v lékárně náplasti i se zvířecíma nálepkama, koupily jsme skřipec na brýle, co má suplovat brýle sluneční, z čehož byla Mladší nadšená už úplně totálně, jelikož to nedávno viděla na jednom starým dědečkovi v tramvaji a už tenkrát prohlásila, že by to nutně potřebovala. Ačkoli bylo dosti temno, bo se schylovalo k dešti, ukecala mě, abych jí skřipec okamžitě nainstalovala na brýlky, vykračovala si jako modelka a pořád si pochvalovala: „Ty vidíš tu škaredou zamračenou oblohu, ale můj svět září jako zlato! Zkus to!“ A měla pravdu. Přes hnědý sklíčka, co si vybrala, svět opravdu měkce zářil jako zabalenej do zlata.
V poradně jsme nad mé očekávání byly přes dvě hodiny. Nejdřív jsem mluvila já, pak jsem byla vyhoštěna do čekárny a přes hodinu jsem se tam snažila neusnout, než mě zavolají zpět. Po pravdě řečeno jsem po celou tu dobu trnula hrůzou, co tam asi Mladší vyvádí, co říká a jestli je vůbec ochotná aspoň trochu spolupracovat. Když jsem byla vzata na milost a vešla jsem do ordinace, tvářila se psycholožka jako po hodině relaxačních masáží a láskou k druhorozené se mohla rozplynout. Trpaslíková si spokojeně hrála v koutku s dřevěnýma kostkama a na moji adresu jen utrousila, že to bylo super a že se jí ještě nechce domů. Psycholožka mi sdělila, že jest to dítě velmi vnímavé, příjemné, ochotné, vstřícné, šikovné, nadmíru inteligentní, že v mnohém převyšuje své vrstevníky a že nebýt té vysoké nemocnosti vůbec by se mnou na téma jít či nejít do školy nediskutovala, ale takhle že nechá rozhodnutí na nás. Snad aby mě v tom rozmýšlení trochu popostrčila svým směrem, zavalila mě vypracovanými listy, co tam Mladší stihla napáchat. Jediný, co mě překvapilo, bylo, že trpaslíková umí opisovat slova napsaný psacím písmem. To jsem fakt netušila. Mladší se v koutku dmula pýchou a rostoucím sebevědomím a když se k ní doktorka s úsměvem otočila a otázala se: „A co ty na to? Chtěla bys jít do školy?“, trpaslíková bez rozmyslu vykřikla: „Ano! Já chci jít do školy!“ Dokonce mě nutila, abych to okamžitě zavolala Lvovi. Večer to pak samozřejmě odvolala, ale to už psycholožka neviděla… Moje dilema tudíž pokračuje. Mám týden na rozmyšlenou. Teď, babo, raď.
Vaše nerozhodná teta Fily
Add Comment