„Jak se ti to líbilo?“ zeptala se Necelebritka, když jsme po představení stály zdánlivě nekonečnou frontu u šatny. „Líbilo,“ řekla jsem, protože každé jiné tvrzení by byla lež. Ještě pořád mě bolela pusa od smíchu. Asi je na smích málo trénovaná. Ono se vám ostatně moc často nepoštěstí smát se skoro dvě hodiny v kuse. Nicméně i přes to jsem byla v rámci pravdomluvnosti nucena konstatovat: „Ale asi jsem tak trochu chlap…“
Myslím, že rozdíly a srovnávání mužského a ženského světa jsou nesmrtelným tématem. Ten večer se jím jistě alespoň na okamžik zaobírali všichni, kteří Cavemana viděli spolu s námi. Většina návštěvníků byla ženského pohlaví. Což je zvláštní, uvážíte–li, že představení podle mě očividně nadržuje mužům. Muži jsou zde obecně líčeni jako pohodoví lovci utiskování nechápavými ženami, které jim berou jejich osobní prostor, televizní ovladače a nutí je k domácím pracem a společenským aktivitám. Často jsem si během scének vybavila toho pohodového lovce, co mám doma. A prostě jsem musela dospět k názoru, že jsem buď ideální žena nebo… asi tak trochu chlap. ;O)
Nedá se nic dělat, je to tak. Do všeobecné cavemanovské škatulky nepatříme ani jeden. Můj lovec se k domácím pracem nesníží ani omylem a i kdybych si plíce vyřvala, beztak budu po bytě stále nacházet, jako drobečky od perníkové chaloupky, jeho použité svršky, rozžvýkaná párátka, nasmrkané kapesníky a nedopité sklenice a hrnky. Mám svoje plíce ráda, tudíž neřvu a v podstatě to už ani neřeším. Vlastně je toho stále víc, co mě nechává poměrně chladnou. Když si tuhle na sebe lovec kydnul hořčici, ocenila jsem, že si toho vůbec všiml. Že si toho všiml, jsem zjistila podle toho, že na sobě kydanec hledal. Marně. Mladší to dost bavilo, tak jsem ho chvíli nechala, neboť mne těší, když u stolu panuje veselá atmosféra. Lovec, kydanec nenalézajíc, nad tím po chvíli rozšafně mávnul rukou. Vlídně jsem pronesla věcné: „Na županu…“ Kydanec, jsa lovcem uloven, zmizel setřením mužného palce, zůstala po něm jen výmluvná skvrna. Lovec se uchechtnul řka: „Zapomnělas říct – prase!“ „Prase!“ zastoupila mě s potěšením Mladší. Já jsem na to neměla čas. Pokydala jsem si totiž prsa hořčicí…
Je pravda, že náš domácí lovec loví televizní programy. Je pravda, že to ve mně vzbuzuje nevoli. Ke konfliktům však nedochází, jelikož od doby, co s námi bydlí nejmilovanější Lví záležitost na světě iPad, je jím lovec pohlcen natolik, že televizní ovladač zanedbává, páč loví všeliké aplikace a následně si s nimi hraje, čímž je často zaujat tak, že i kdyby vypuklo zemětřesení, nejspíš by to zaregistroval až ve chvíli, kdy by přestal fungovat internet. Potíž začne, když se o iPad přetahuje s Mladší, která si jej též oblíbila a nedávno na něm úplně sama vytvořila svoji první prezentaci do školy, na což byl (nejen) otec náležitě pyšný. Ale i lovení programů mě nechává celkem v klidu, protože si díky chytré televizi nakonec přetočím a přehraju to, co jsem vidět chtěla.
Dále musím zmínit, že mě v představení zaujala sekce o tom, zda mají obě pohlaví rovnocenně rozdělená místa v příbytcích. Caveman tvrdí, že ve skutečnosti je rovnocenné partnerství iluze, ženám patří domy a byty a na chudáky muže zbývají jen sklepy, dílny a garáže. Tak teda Cha chá! Aby bylo jasno, náš příbytek je partnersky rozdělen absolutně spravedlivě, útočiště nemáme ani jeden, protože celý byt okupuje potomstvo. To je vám rozlezlý úplně všude. Zvlášť druhorozená. Na její obranu však musím uznat, že ve svém pokoji se zdržuje minimálně. Možná bychom si mohli udělat útočiště tam… Jinak ale potupně míříme na balkon kdykoli, když chceme v klidu něco probrat, telefonovat a já i v případku, když si chci vypít kafe. V létě jsem si na balkon dokonce natáhla prodlužovačku a psala jsem tam. Škoda, že se na balkoně nedá udělat i sprcha, jelikož na Starší zase skoro na tuty narazíte pokaždé, když chcete jít do koupelny. Takže asi tak.
Mno, a pak mám ještě pár poznatků a dodatků na téma nákupy. Ne, opravdu každá žena nepookřeje, vidí–li obchody a neožívá více a více, je-li v nich déle a déle. Nebo jo? Já osobně nákupy nesnáším, zvlášť ty potravinyshromažďující. Ale dělám je, protože někdo musí, že ano. Ale fakticky nemám žádný zvláštní požitek z prodírání se davem, tlačení vozíku, front, vyskládávání věcí na pás, rovnání je do tašek a dovlečení domů. Fakt ne. Navíc mám v poslední době pocit, že pokladní jsou čím dál rychlejší a já jim přestávám stačit, tudíž se mi nákup buď hromadí za pásem, nebo ho bezhlavě házím zpátky do vozíku. Nejvíc mě rozjaří, když nakonec celá zpocená a udýchaná zjistím, že to ani nepoberu nebo neunesu. To jsem tedy, chlapi, oživlá a pookřátá, co se do mě vejde… To byste teda zírali, jak já se bavím. Jo a pokud jde o nákupy oblečení a podobnou „ženskou“ radost, dovolila bych si další Cha chá! Za prvé – návrháři jsou rok od roku zákeřnější a oblečení šijí menší a menší. Opravdu, přísahám. To se vám chce kolikrát i zaplakat. Za druhé – kabinky jsou miniaturní, světla v nich necitlivá a zrcadla evidentně prolhaná. Howgh.
Tak nějak bych to tedy viděla. Ale jinak můžu představení jen doporučit, nasmějete se opravdu do zásoby a je v něm spousta toho, co bych mohla podepsat. I když si připadám tak trochu jako chlap. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment