Netrávila jsem tam až tolik času, takže nevím, čím to je, ale pokaždé, když vzduch začne vonět létem a příslibem prázdnin, vzpomenu si na chalupu na konci vesnice, která sousedila s hlubokým, přehlubokým, lesem. Taková ta klasická zděná chalupa to bývala. S předzahrádkou plnou rybízových a angreštových keřů, se záhony jahod a barevných aster, provoněná koprem a meduňkou.
Za chalupou byl idylicky neudržovaný dvorek s trávníkem. Mezi dvěma jabloněmi, co rostly těsně u ztrouchnivělého dřevěného plotu z tmavých latěk, jsem mívala houpací síť. Celé dny jsem tam v prázdninovém stínu dokázala polehávat podložena péřovým polštářem a otáčet stránky knížek. Děda jich měl bezpočet. Jakmile jsem jednu dočetla, mohla jsem vybírat z tisíců dalších. A tak jsem tam mezi vybledlými oky původně oranžové sítě hltala cizí příběhy, poslouchala šum lesa, zpívání ptáků, bzučení hmyzu a ťukání psacího stroje, na kterém vytvářel můj děda příběhy jiných. A k tomu celé dny z nitra vesnice dozníval zvuk cirkulárky. Prázdniny.
Milovala jsem ho. Dědu. Byl vším, čím jsem jako dítě chtěla být. Moudrým, vtipným, sečtělým, vnímavým člověkem. Navíc byl spisovatel, a to mě fascinovalo do té míry, že to pro mě bylo až obaleno oparem nadpozemské záhadnosti. Byl to dobrej děda. Děda, co hraje s vnučkou stolní hry, vypráví jí příhody ze svého mládí, skládá básničky a říká jí, že dokáže všechno, co si usmyslí. Děda, co půjčí vnučce svůj psací stroj. A to je velká věc…
Nebyla to velká chalupa. Vcházelo se do ní hlavním vchodem. Někdo by si z té malé úvodní místnůstky udělal obyčejnou předsíň. Babička ne. Byla to sušárna bylinek a trvalek a hub a všeličeho, co se dalo. Tudíž to tam létem vonělo pokaždé, když jste do chalupy vstoupili. A po voňavém antré následovala úzká kuchyň s klasickými kamny, kam se přikládalo dřevem a uhlím, nad kterými byla spousta vyřezávaných dřevěných poliček s ingrediencemi a po pravé straně kuchyně, naproti kamnům, stávala obrovská bílá kredenc s prosklenými horními dvířky, takže jste mohli vidět všechny ty talíře s tlustého porcelánu a hrnky, z nichž ani jeden neměl dvojče, skleničky a kalíšky na vejce naměkko. Vedle kredence stál nízký stolek a na něm oprýskaný lavor. Každé ráno jej někdo z prarodičů naplnil u pumpy čistou vodou a po celý den jsme se v něm všichni myli. Vedle lavoru výmluvně spočívalo obyčejné mýdlo ošoupané do hladkého valounku s několika vyschlými prasklinami. Ještě dnes si vybavím, jak se kolem poloviny dne voda v lavoru zbarvila do mléčna. Když jsem byla malinká, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Když jsem byla větší, přišlo mi to nechutný. Běhala jsem se demonstrativně mýt k pumpě. Teď na to vzpomínám s patřičnou nostalgií. Časem, v době, kdy se už prarodiče na chalupě uhnízdili tak, že do svého městského bytu odjížděli jen v období krutých mrazů, nechali udělat z prostorné spíže za kuchyní regulérní koupelnu a v kuchyni přibylo umyvadlo s tekoucí vodou. Smaltovaný lavor na stolku ale zůstal. Některý věci si prostě zaslouží zůstat tam, kam patří…
Z kuchyně vedly jedny dveře do menšího pokojíčku, kde jsem jako malá spávala na sklápěcí posteli. Kromě ní tam ještě bylo nejtvrdší po domácku vyrobené dvoulůžko, pod nímž se nacházely poklady. Stovky prastarých časopisů, kterými jsem listovala do omrzení a obkreslovala si z nich obrázky, dopisy psané inkoustem, pohlednice z různých koutů světa a v zatuchlé obří krabici bižuterie, kterou babička nastřádala za svůj dosavadní život. Náušnice, korále, náramky… Co víc by si malá holka mohla přát? Jak říkám – poklady. Pod oknem, co vedlo do zahrady, stál psací stůl s dědovým psacím strojem. Nikdy na něm nebylo uklizeno a haldy strojopisů se povalovaly všude. Ten chaos mě naplňoval pocitem života, tak to mělo být. Jednou jsem přijela a papíry byly srovnané do úhledných komínků, tužky stály jedna vedle druhé v hrnku, náhradní pásky a bílá tubička korektoru spořádaně odpočívaly v šuplíku. V tom okamžiku se mi stáhl žaludek a byla jsem si jistá, že něco není v pořádku. Tu noc dostal děda jeden ze svých infarktů. Protože jsme tam spolu byli sami, probudil mě kolem třetí ráno, sýpal a co nejklidnějším hlasem mi řekl, že potřebuje doktora. Nervozitou mi ztuhly ruce i nohy a v hlavě mi hučelo tak, že si to vybavím i v tuto chvíli. “Fily, tobě není dobře?” zeptal se starostlivě. Stál tam. S infarktem. Sotva se držel na nohou. A ptal se mě, jestli mi není dobře. Bylo mi čtrnáct a strašně jsem se v tu chvíli styděla, že se nechám ochromit strachem, když se dostanu do situace, která je pro mě neznámá. Zavrtěla jsem hlavou. A pak jsem utíkala spící noční vesnicí k hospodě, na jediné místo, kde byl telefon, abych přivolala záchranku, a pak jsem běžela zpět a bála se, že neběžím dost rychle a poprvé v životě jsem litovala, že jsem líný intelektuální typ a že jsem místo čtení v síti netrénovala běh. Tenkrát to všechno dobře dopadlo. Nepořádek kolem psacího stroje se zas na nějakou dobu vrátil do starých kolejí.
Když jste vyšli z pokojíčku zpět do kuchyně, měli jste přímo před sebou dveře do jakési centrální místnosti, kde se odehrávalo všechno. Mezi dvěma okny, na kterých visely kraťoučký záclonky olemovány červenobílým kostkovaným závěsem, stál obrovský obdélníkový dubový stůl s kostkovaným ubrusem. Tam děda sedával, když si z malé skříňky v rohu vytáhl všechny svoje léky a odděloval si příslušné pilulky denního přídělu. V levém rohu, hned u dveří, byla miniaturní televize s pokojovou anténou. Napravo od dveří se vyjímala obrovská dřevěná skříň s malovanými dvířky a mosaznými úchytkami. Dokonce měla tepaný zámek s maličkým klíčkem. Vedle ní jsme skládali polínka dřeva, kterými se na podzim topilo v malých kamínkách. Dál už to pokračovalo válendami do el, na kterých babička s dědou spávali. Mezi nimi stál konferenční stolek a křeslo s bílou kožešinou, které jsem se štítila. Dědova válenda byla ta naproti velké malované skříni. Za hlavou měl obří starožitnou komodu s třemi gigantickými vyřezávanými šuplaty. Každá zásuvka se otevírala tahem za dvě tepaná mosazná ouška. Děda často lehával na své posteli, opíral se hlavou o komodu a četl si…
Tohle všechno jsem si vybavila po rozhovoru s Druhou babičkou, který jsme vedly tento týden v jedné malé kavárně. Já jsem pila mátový čaj, ona kávu, a když mluvila o tom, jak její syn, můj biootec, zabral chalupu pro sebe a vyházel všechny její věci a ona tam už čtyři roky nemohla vkročit, zalily se jí oči. “Vzali mi domov,” řekla a já jsem jí to věřila a věřila jsem jí i to, co řekla potom: „Víš, je to divný, ale mně se nejvíc stýská po těch mých místech v lese, kam jsem chodila na hříbky. Vždyť já jsem už čtyři roky nedržela v ruce hříbek! Ale nemůžu tam jet, to bych musela jít kolem té chalupy a to by mi srdce utrhlo. A nejvíc mě mrzí, že vyhodili tu komodu. Ne proto, že byla starožitná, čert to vem, ale proto, že jak tam ten děda furt lehával a četl, tak se hlavou pořád opíral o to jedno místo, až tam po něm zbyl… no takovej mastnej flek tam zbyl po té jeho hlavě. A když pak umřel, tak jsem se na to místo vždycky podívala. Jako by tam byl. A ze srandy jsem si říkala – tak mi po tobě zbyl aspoň ten mastnej flek… no… a teď už je to všechno pryč. Ani ten flek…“
Je mi to hrozně líto. Někdy je prostě strašně důležitý, aby vám po někom zbyl aspoň ten mastnej flek…
Jen jsem vám asi chtěla říct, že jsou místa a věci, co mají duši a ta bychom neměli drze měnit.
Vaše teta Fily
P.S.: Vyrážím na dovolenou! Jupí! :O)
Add Comment