Jakmile se Mladší zbavila potíží, které ji nutily neopouštět blízkost oné místnůstky a odbyla si nutnou dietu (s patřičným odporem a nesouhlasem), jeli jsme navštívit Ámožníkovy. Starší se výpravy nezúčastnila, neboť začátkem ledna přišla na tajemství, ježto spočívalo v tom, že se blíží pololetní vysvědčení. „To jako bylo pololetí vždycky v lednu?! O tom nic nevím!“ tvrdila vcelku přesvědčivě a celá pohoršená tím, že jí to nikdo neřekl dřív, se pohroužila do studia.
Trpaslíková si s vysvědčením hlavu ještě neláme. Jednak místo známek dostává rozchechtaný smajlíky s hvězdičkou po boku a druhak v jednom kuse vzdychá, že by se už KONEČNĚ chtěla ve škole dozvědět i něco novýho. „Proč nám paní učitelka vysvětluje pořád takový věci, který už každej zná?!“ tázala se onehdá znuděně. „Někdo je nezná,“ namítla jsem, „Pro někoho je to novinka, tak to vysvětlit musí.“ „Pchá,“ odprsklo si dítě a udeřilo na mne: „To mi teda řekni, kterej blbec neví, jak se napíše K?!“
Ovšem neodbočujme ze započaté návštěvy. Na návštěvu jsme fakticky šly nakonec jen já a Mladší, neboť pánové Lev, Velký otec a Brašule si sbalili svých pět švestek, teplej čaj, brusle, tři hokejky a dva puky a odjeli na nedaleký rybník. Že prej hrát hokej. Zahráli si důkladně, Lva na druhý den bolel celej Lev a chodil trochu nahnutě. Divila jsem se, že nenastydl, páč se nejdřív děsně navlíknul a následně všechno propotil. Několik vrstev oděvu mu ale ve výsledku poskytlo na sportovním poli vůči spoluhráčům jisté výhody, neboť ihned po doražení k cíli a přezouvání se do bruslí blafoval, že jest tak moc oblečen, že se k bruslím nemůže ohnout. Otci Ámožníkovi, který je zvyklý chodit sportovat se dvěma syny, nakonec ani nepřišlo divné, když si uvědomil, že Lvovi zavazuje brusle. Aspoň se mu nestýskalo po Pepkovi, kterej zůstal doma, aby mohl dělat společnost paní trpaslíkové…
Pánové si užili nejen sportu, nýbrž i zábavy. Usuzuji to z historek, ježto si na hokejovém odpoledni spontánně pořídili. Uvedla bych jednu za všechny. Vylosovala jsem tu, která mne osobně pobavila nejvíce. „Brašule, urob z bot brány,“ požádal Otec Ámožník synka. Synek odbruslil tak bravurně, jak to dokážou jen ti, co prošli jako on krasobruslařským výcvikem (to jsem si nevymyslela, to mi říkal :O). Za malou chvíli nahlásil, že úkol zdárně dokončil. Otec Ámožník se nadechl k pochvale. Zbrzdil ho jen pohled na boty. Z pochvaly se nakonec vyklubalo konsternované: „Čo?! Čie sú to boty?! Okamžite je bež vrátiť!!!“ (Asi jsem to nenapsala úplně správně, ale vy si to už přeberete…)
Zatímco se hoši zábavali, my jsme zatím v Ámožnickém domečku pily s Denisou nejdřív kafe, pak čaj, co rozkvetl v konvici a vyklubalo se z něj něco jako jitrocel v pampelišce, pak první láhev bílého a když dorazili zmrzlíci i druhou láhev bílého… Pepek s Mladší se usadili v prvním patře, Pepek jako správný gentleman nanosil nahoru občerstvení a vybral film. Když se na obrazovce objevil zelený mužík, vyzval dobromyslně přítelku, aby si vzala banán. Poté co odmítla, se zamyslel, spokojeně kouknul na příšery v televizi a navrhnul: „Kdyby ses MOC bála, můžeš si mi hupsnout na klín!“
„A co ty na to? Hupsla sis?“ ptala jsem se později Mladší. Zavrtěla hlavou a pousmála se: „No mami! Co si to o mně myslíš?! Já jsem mu řekla, že se nebojím. Bylo by to trapný, ne?! Tak jsme se jen pro jistotu drželi za ruce…“
Mít někoho, kdo vás ochotně podrží pro jistotu za ruku, je v životě hrozně důležitý, tak nám do dalšího týdne přeju, abychom tu jistotu taky cítili. Užívejte sněhu a na počtenou za týden. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment