Věděli jsme, že nás čeká „nějaká“ příprava. Se vším, co a jak by mělo probíhat, nás seznámili na magistrátě na krátkém posezení. Vlastně to bylo poprvé, kdy se setkáte s dalšími žadateli o adopci a uvidíte, že v tom nejste sami. Nejdřív totiž možná můžete mít pocit, že jste exoti, že nikde široko daleko není nikdo, kdo adoptoval dítě.
A pak během příprav zjistíte, že vás, že nás je opravdu hodně.
A to na jedné straně potěší a povzbudí, na druhé si uvědomujete, že čím více žadatelů, tím delší čas. Je to tak a je to tak dobře.
Začala jsem přemýšlet, že vlastně jsme tady pro ty človíčky, kteří neměli moc šťastný start do života. A my jsme připraveni, moc chceme, aby už brzo nastala ta chvíle a my měli naše mimi doma. Takže vlastně snad doslova štěstí v neštěstí. Snad mi rozumíte.
Na magistrátě nás tedy seznámili s tím, co nás čeká a nemine. Kalendáře se zaplňovaly, otázky a odpovědi z úst povolaných pro tuto práci se nám zdály moc důležité. Nejčastěji se ptáte: „JAK DLOUHO?“ Na to vám ale nikdy nikdo neodpoví. Nevědí to, nemohou vědět, kolik bude dětí…
Další setkání v rámci přípravy proběhlo v Kojeneckém ústavu v Praze v Krči. To už bylo trochu komornější, asi tak deset dvojic a „školení“ probíhalo dva dny.
A bylo to moc prima, což zjistíte až později, protože tam se přistihnete, že koukáte na hodinky, kdy už to skončí. Bylo to opravdu dlouhé, ale obsáhlé a určitě přínosné. Vyslechli jsme paní primářku z kojeňáčku, která vypravovala, jaké děti jdou do adopce, vyprávěla i nějaké příběhy, povídala o maličkých i těch větších a já na ní mohla oči nechat. Byla moc milá, přitom velká profesionálka s velikým srdíčkem. Mluvím o paní primářce MUDr. Jaroslavě Lukešové. Je zároveň ředitelkou a už samotné setkání s ní je velký zážitek. A krásný. Dokonce nám v náručí přinesla ukázat jedno miminko a řekla: „Tak pro takového kluka si už brzy třeba přijdete.“ Tak asi jo, je to blízko, když to říká, ale ještě to potrvá. Paní primářku vystřídala dětská psycholožka, pediatr a fyzioterapeut. Já měla už mateřství za sebou, ale i tak jsem pozorně poslouchala, jak děťátko chovat, přebalovat, utišit, nosit. Slyšet o tom, z jakých poměrů často děti pocházejí, bylo už smutnější, ale snad další cesty těch maličkých budou radostnější. I když každé, i úplně malé, miminko si s sebou ten raneček nese. Jsme tu pro to, abychom mu ho pomáhali nést. Jen těžko se nám podaří ho vymazat. Nepodaří.
A tím se asi dostávám k další otázce, která se hodně řešila. Musím říct, že my ji s manželem vyřešenou měli. Totiž, že je potřeba hned od začátku podle věku, okolností a možností těm maličkým vyprávět o tom, jak to bylo od chvíle, kdy se narodili. My to tak děláme a sami z toho máme radost. Ale pssst, zatím jsem záměrně neprozrazovala, jak to u nás dopadlo 🙂
Po přípravce máte pocit, že všechno víte, všechno znáte, ale tak úplně to není. Je ale bezesporu moc dobře, že takové přednášky pro nás „budoucí“ jsou, a díky za ně.
Třešničkou na dortu bylo domluvení si schůzky s paní primářkou, kdy si spolu s ní a ještě jednou dvojicí projdete kojenecký ústav. My jsme se domluvili s jedním párem velmi rychle.
Nevím, moc si nepamatuji, jestli jsem se vlastně těšila nebo ne, asi ano, ale slíbila jsem si, že to zvládnu, že neukradnu ani jedno miminko, že je pohladím, budu-li smět, a že tam jdu jen proto, že je to součást přípravy a že tam stejně ještě není to „naše“.
Cítila jsem se připravena, manžel to asi bral trochu jinak, ale šli jsme. To je ale opravdu na samostatný další díl. Zase brzy napíšu.
Add Comment