Tuhle jsem viděla v televizi Pepu Vojtka s nejmladším přírůstkem. Mluvil o dětech a řekl něco, nad čím jsem pak tak trošku, co mi jen líný mozek dovolil, přemýšlela.
Mám ho ráda. Pepu Vojtka. I když je to pro mě samotnou záhadou. Není to tím, že bych ho obdivovala jako frontmana kapely, není to ani tím, že by byl na pohled můj typ. Ale… možná tak trochu je, protože můj typ je mužný typ a on na mě tak nějak chlapsky působí. Ale hlavně je to tím, že mám ráda lidi, co vypadají, že už si to v hlavě srovnali a jsou v pohodě, lidi, co se nemusí pořád neuroticky hledat a nekňučí, že je jinde tráva určitě zelenější. No ale to jsem odbočila. Prostě byl v televizi, „prezentoval“ toho nejčerstvějšího potomka a s lehkostí jemu vlastní přímočaře pravil, že si všiml, že každý jeho dítě je jiný a že s každým musí i jinak mluvit a zakončil to s úsměvem a slovy: „Je to divný, co? Všichni vlastně od jednoho a stejně každý jiný!“
Takže to je to, o čem jsem pak přemýšlela. Konfrontovala jsem v duchu ty svoje dva vzorky, co jsem si pořídila a dospěla jsem k závěru, o který se s vámi podělím. Takže asi takhle: čím je Mladší starší, tím víc si všímám, že odkoukala gesta, grimasy, tón a často i slovník a argumenty od prvorozené. Někdy mě tím dokáže docela solidně vytočit. Ale i když se jí v tomto období života snaží ať už vědomě či podvědomě podobat, beztak jsou ve své podstatě každá jiná. Celkem výmluvně a výstižně bych to mohla dokladovat na uplynulém školním týdnu.
Starší
Starší chodí na jazykovku. Mno, chodí je možná silný termín. Kdybych měla být objektivní, musela bych napsat, že Starší běhá na jazykovku. Ne snad proto, že by tomuto druhu pohybu nějak holdovala. Ó to nikoliv, je to přece jen krev mé krve a dost by mě tedy šokovalo, kdyby někdo, koho jsem odnosila ve vlastní tělesné schránce, inklinoval k běhu a podobným aktivitám. To by snad bylo proti přírodě! Prvorozená běhá jednoduše proto, že je velmi, velmi, velmi nedochvilná. Proč je nedochvilná, nevím, poněvadž já jsem svojí dochvilností tak pověstná, až tím jdu některým na nervy… No nic. Zkrátka je nedochvilná od chvíle, co se začala světem pohybovat samostatně a nejspíš taková už zůstane, i kdybych se naučila stavět na hlavu. Nebo běhat. Nebo tak něco.
Tím pádem (nedochvilným) pochopitelně dorazila první den do školy o patnáct minut později a protože spěchala na rozřazovací testy, křepce vyběhla po schodech, vpadla celá udýchaná a opocená do plné učebny a jala se překotně omlouvat a vysvětlovat. Budoucí spolužáci propukli v smích, čímž mladou nedobrovolnou sportovkyni značně znejistili. „Zas tak vtipný mi to nepřišlo!“ konstatovala později a dodala: „No a pak se ukázalo, že jsem si blbě napsala čas a testy začínají až za půl hodiny…“ Ano, krom toho, že je nedochvilná, je i tak nějak, jak bych to jen hezky napsala – nesoustředěná.
Testy z angličtiny dopadly dle mého mínění dobře, i když prvorozenou kapku urazilo, že je AŽ čtvrtá nejlepší. Pro jistotu ale první den vyučování vtrhla do úplně jiné skupiny, než kam patřila a následně mi poslala sms, že je opět ztrapněna, jelikož ji vyhodili s tím, že je třikrát lepší než ostatní a má si najít třídu, kam patří. To s tím ztrapněním myslela úplně vážně, fakt.
Testy z ruštiny se nedělaly, jelikož se předpokládalo, že budou všichni začátečníci. Starší se tudíž na ruštinu těšila, páč úplný začátečník není. „Aspoň můžu někde konečně vynikat!“ radovala se. Vynikla hned první den. Bystří již možná tuší, že sms, jež jsem od ní obdržela, mohla být ve znění: Tak jsem zase vlezla do spatne tridy! A přesně taková ta sms taky byla. Krom toho mi stále píše zprávy: Nudim se! A celkově svůj první týden v nové škole zhodnotila takto: „Asi jsem nějaká divná nebo co. Něco se mnou je, mami! Všichni tam tak spořádaně tiše sedí a poslouchají a já? Já to prostě nemůžu vydržet… tak jsem se koukala na strop a všimla si, že jsou tam fleky od vytopení… tak jsem si říkala, co mi připomínají… no a najednou jsem se přistihla, že si poklepávám rukou a zpívám si… Mami, já si myslím, že ještě nejsem zralá nebo co. Asi bych měla mít nějakej odklad!“
Mladší
Tento týden čtyřikrát plakala. Kvůli škole. Je totiž až chorobně dochvilná, pečlivá, soustředěná a nesnese pocit, že by to mělo být jinak. Když tedy v pondělí dostala první poznámku za zapomenutí, málem se z toho zhroutila. Dostala ji proto, že neměla slovník do angličtiny. Neměla ho proto, protože v pátek ležela doma s teplotou a nemohla tudíž slyšet, jak paní učitelka říká, že si ho mají všichni přes víkend pořídit a že ho musí nosit na každou hodinu. „No tak to se nedá nic dělat,“ konejšila jsem ji, „už nebreč!“ Ale holčička nechtěla nebrečet, protože jen ignorant jako její matka by nebrečel, když by VĚDĚL, že se jistojistě přiblížil důtce třídního učitele za zapomínání! Uf.
Podruhé plakala kvůli slovníku samotnému. „Je hnusnej!“ vzlykala a kanuly jí slzy, až měla úplně promočený tričko. „Mno… je no… ten je ještě po mně, jinej nemáme a teď ani jinej neseženu. Uvidíš, že ostatní určitě taky budou mít takový hnusný!“ „Béééé… s tím néééjdůůůů… vypadly z toho nějaký bééé stráááánkýýý…bééé.“ No asi hodinu to vydržela, holka houževnatá, ale to už bylo asi devět večer, takže mi celkem docházela trpělivost. Slepila jsem stránky, co nedržely (vskutku řádně a esteticky, o tom žádná!), nadechla jsem se, podala slovník druhorozené a potlačujíc v sobě řev jsem klidně řekla: „Takže máš na výběr – buď tohle, nebo další poznámku za zapomenutí. Je to na tobě.“ Holčička si s nezastíraným zhnusením přebrala slovník, smáčela ho slzami a s odporem hodila do školní tašky. (Druhý den potěšeně řekla: „Víš, že Viki měla úplně stejnej slovník jako já? A byl hnusnej jen o trošinku míň.“)
Třetí pláč tohoto týdne trval asi dvě hodiny. Mladší dostala první trojku. A to z matematiky. „Jednou to přijít muselo,“ poučila ji starší sestra lehkovážně. „Už nikdy nepůjdu do školy!“ ucedila ta mladší sestra a vypadala velice odhodlaně. Nicméně pak se rozhodla se mnou souhlasit, že si test chce opravit, tudíž do školy bude muset…
Čtvrtý pláč byl nejzábavnější. Proběhl ve čtvrtek. Čtvrteční pláč byl zahájen na tramvajovém ostrůvku před dětskou nemocnicí. Zrovna jsme šly z rehabilitací a celkem jsme spěchaly, jelikož ve dvě začínal Mladší kroužek výtvarky. Bohužel jízdní řád to absolutně nezohledňoval a zákeřně na něm stálo, že tramvaj, kterou potřebujeme, jede až za pět minut. „Hm… no tak to tam bude přesně ve dvě, to je dobrý.“ řekla jsem druhorozené. „Dobrý?! To není dobrý, když ve dvě mám být už v učebně výtvarné výchovy! To jako přijdu pozdě! A hned poprvé!!!“ „Uklidni se, přijdeš pozdě maximálně o dvě – tři minuty. Tak to paní učitelka určitě pochopí, když se omluvíš, že jedeš z elektroléčby.“ „To je mi jedno! Budu tam pozdě!“ začala Mladší natahovat. Jakmile přijela tramvaj, netrpělivě do ní vtrhla, odmítla si sednout, snad aby tím nějak negativně neovlivnila dobu dojezdu či co a nevraživě se na každé zastávce koukala na vystupující a nastupující občany, kteří očividně schválně zdržovali. Po celou cestou visela očima na červených tečkách displeje, z nichž se skládal aktuální čas a hlásila: „Tak za pět minut jsem tam měla být… za čtyři minuty jsem tam měla být… za tři…“ No bezva to bylo. Na zastávce vystřelila ven, zařvala, že nemá čas a ahoj a běžela jako smyslů zbavená. Myslím, že ve škole mohla být v 14.01 hod. Každopádně to bylo málo: „Příští čtvrtek mi to, prosím tě, nějak přeobjednej nebo zruš nebo něco, já v té výtvarce prostě POTŘEBUJU být aspoň o deset minut dřív!“ (A nejhorší je, že jí to věřím, protože téhle potřebě já náhodou rozumím. :O)
Takže závěrem: je to tak, Pepa má recht, i když jsou ty naše děťátka od stejnýho člověka, je holt každý jiný. A tak je to asi i v pořádku. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment