Poslední prázdninový týden jsme, my tři holky, co spolu bydlíme, prožily následovně. První tři dny strávily holky u mé rodičky. Zbylé pracovní dny jsme se jen tak poflakovaly doma a navštěvovaly jsme se s jinými matkami a jejich ratolestmi. Třeba s Drsoňkem Áďou. „Kde je brácha?“ Ptala jsem se. „F tábože,“ děl informovaný trpaslík a jedním dechem se pochlubil: „Áďa má dopiš!“ „Psal jsi bráchovi dopis, že?“ Nenápadně přetlumočila NeCelebritka. Drsoněk důležitě přikývnul. „A co jsi mu psal?“ Vyzvídala jsem. I dostalo se mi upřímné, vesměs uvěřitelné a spontánní odpovědi: „Pdvajš.“ „Tak to bude mít brácha radost,“ odtušila jsem a i já jsem to myslela upřímně. Jak jinak. Taky jsme, já a Mladší, byly s Drsoňkem v ZOO. Na rozdíl od ní však Áďu zajímaly toliko dvě věci: „M-žika a pá-ek.“ Jistě chápete.
Pak jsme se setkaly s Ámožníkovými. Jednou jsme spolu byli na nákupech v centru. Mladší si při té příležitosti zakoupila mimo jiné nové rifle. Všichni jí řekli, že vypadají dospělácky a někteří dokonce troufale dodali, že v nich má hezkej zadek. Druhý den, kdy jsme se chystaly za Ámožníkovic do šugrárny, pochopitelně nemohla jít v ničem jiným. „Vždyť si to tam zasviníš,“ oznámila jsem jí bez obalu. Nakonec je to už velká osoba s hezkým zadkem v dospěláckých džínách, tak už pravdu unese. „Ne, mami, prosííím, já budu hrozně opatrná! Slibuju, že si nebudu klekat do trávy. Ani se nebudu válet! Prosííím, nekaž mi imič!“ Jelikož jsem trpaslíkové image kazit nechtěla, svolila jsem, aby v nových kalhotách šla. Cítila se tak moc dospěle, že mi poprvé v životě nedala ruku, když jsme přecházely silnici a dokonce ani tehdy, když jsme nastupovaly do trolejbusu. Ani nemohla, jelikož si vykračovala houpavým krokem, palce svých pacek frajerky zaklenuty v kapsách.
Jak vyšlo najevo, ani Pepek setkání v šugrárně nebral na lehkou váhu a údajně si oblečení vybíral velmi pečlivě, dlouho a do ničeho si nenechal kecat. Alespoň tak nějak odůvodňovala Denisa jeho lyžařské ponožky v sandálkách. Tatam jsou časy, kdy se naše trpaslíčata pídila po zemi, otloukala se a vzájemně si kradla věci. Z trpaslíčat vyrostla sehraná dvojka. Naše dvojka je tak dokonalá, že se dokáže střídat i na houpačce! A to je něco, v co jsme nikdy nedoufali…
Krom našich trpaslíků se k houpačce nachomýtla cizí mrňavá trpaslice, kterou šla pohoupat její rodička. Pepek s Mladší seděli opodál a s výrazem naprostého nepochopení sledovali, kterak se holčička houpe tak divoce a tak vysoko, až to chvílemi vypadalo, že udělá veletoč kolem kovové konstrukce. V tom okamžiku jim patrně došlo, že jsme jim my, rodičové, celá léta lhali tvrdíc, že se na houpačce tak moc houpat nesmí. V jejich tvářích bylo patrné synchronizované zhnusení. (Vůči nám, samozřejmě) Když se cizí trpaslice dohoupala, nedalo mi to a musela jsem zeptat: „Ta se houpala vysoko, že? Co jste tomu říkali?“ Mladší otráveně zvedla oči a velmi hlubokým hlasem pronesla: „Snažili jsme se ji rozplakat!“ V tom okamžiku už měla obě kolena zelený od trávy, což málem rozplakalo mě…
Vzhledem k tomu, že zítra začíná nový školní rok, přeju všem nám rodičům a koneckonců i těm školkou a školou povinným, aby těch, kteří by nás chtěli rozplakat, bylo co nejméně a aby ten rok do příštích prázdnin plynul příjemně a přiměřenou rychlostí. Já osobně jsem na ten rok zvědavá moc. Pro Starší je to poslední rok základky, takže se budeme učit, až se ze mě bude kouřit. Možná si budu muset nechat předepsat něco na uklidnění, ale i za tu cenu tu přípravu na přijímačky do Starší natlačím. (No, pro jistotu už mám telefon na hodnou slečnu, která za mě snad vezme matiku) A pro Mladší to bude poslední rok školky. Říkala, že založí partu a bude v ní ředitelka. Celej tatínek…
Tak nám všem držím palce! Hezkou poslední prázdninovou a první zářijovou neděli. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment